Příběh velké touhy a lásky aneb jak jsem k pěstounské péči přišla 2. Zázraky se dějí! (příběh Kateřiny)

Od schválení již uplynula nějaká doba. Mám skvělou práci i milujícího manžela.Také jsme se z bytu, ve kterém bylo mnoho vzpomínek odstěhovali do pronajatého domku. Zpočátku jsem obden volala na kraj, co je nového. Doma jsme si pak po večerech snili. Copak za broučka k nám přijde? Bude to malá princezna, nebo malý princ? Jak bude vypadat? Budeme se mu líbit? Budeme ho moci milovat? Bude nás toto dítě milovat?Stále jsem volala na kraj, až mě odbyli, že až bude aktiv, dají mi vědět. Stejně jsem alespoň jednou za tři týdny volala. Pracovala jsem na turnusy, tak jsem byla často mimo domov. V práci to bylo mnohem horší, celý den v jednom kole, ale pak přišel večer. Hlava pak jela na plné obrátky. Proč to tak dlouho trvá? Proč se nic neděje?Můj polštář by mohl vyprávět! Někdy během této doby jsem si vypiplala kocoura. Dostal jméno Michal. Kamarádovi přejeli kočku a zůstalo po ní sotva 14 dnů staré kotě. Krmila jsem ho každé dvě hodiny. Masírovala mu bříško a třela ho navlhčeným ručníkem. Malinká bílá kulička, které nedávali moc šancí ,se ke mně denně tiskla .Zavolala jsem do práce,vozila jsem si to své miminko s sebou. Tak plynul čas a pozvolna přišel podzim.Čekalo mě dlouhé volno. Na to se manžel moc těšil. On chodil do práce, já se starala o dům a zahradu. Bylo krásně. Večer jsme dlouho sedali na zahradě a snili.Ten den bylo nádherně. Manžel ráno odešel do práce a já se pustila do vaření a úklidu. Brzy bylo vše hotové. Přišla kamarádka . Dala si kávu a koláč ,no a vytáhla mě do blízkého městečka. Šly jsme pěšky přes les, povídaly si. Svěřila jsem se jí, že se dlouho nic neděje. Se smíchem mi řekla ,že jim zavolá, jak vzorně pečuji o kocoura a že mi ještě rádi dítě dají. Užily jsme si to, ale mě už to táhlo domů.Už z kraje ulice jsme si všimly, že někdo parkuje u našeho domku. Asi někdo, kdo neví, že za rohem je parkoviště. Přiblížily jsme se na pár kroků od naší branky, všimla jsem si dvou ženských opírajících se o náš plot. I ony mě zaregistrovaly.
Oslovily mě jménem. "Paní Nováková, máme pro vás chlapečka".
To už jsem sahala po brance. Prošla jsem jí a spadla do jahod, Kamarádka mi skončila na klíně. Rychle však vyskočila a se slovy děkuji, nashledanou a dobrou noc, odkráčela.

Seděla jsem v jahodách, byla jsem špinavá, šťastná a slzy se mi nezadržitelně koulely po tvářích. Tisíckrát jsem si představovala jaké to bude, na tohle však moje fantazie nestačila. Naštěstí jedna z dam se rychle vzpamatovala a pomohla mi vstát.Vzala jsem je nahoru, udělala jim kávu a nabídla koláč .Usadila jsem je do obýváku a poprosila je o pár minut, aby jsem se dala do pořádku.Stáhla jsem vše ze sebe a pustila na sebe ledovou sprchu. Ta mě rychle probrala. Vrátila jsem se zpět a posadila se k nim. Začaly mi vyprávět příběh malého chlapečka.Vše mi řekly jen ve zkratce, přesto jsem se neubránila slzám.Pak vytáhly fotku. Bože, to je malej Tomáš!!! Ne, jmenuje se Brouček, pravila paní.Já jí pak na vysvětlenou sdělila, že je neskutečně podobný mému muži Tomášovi. Kdy ho můžeme vidět? Bylo pondělí. Paní kamsi zavolala. Hodilo by se vám to ve středu? ANOOO!!! Zařvala jsem, až jsem se lekla síly svého hlasu. Dámy ještě prošly domek a po pár hodinách odjely.Nemohla jsem se dočkat, až můj manžel dorazí z práce. Ten den byl fakt nekonečný. Konečně dorazil! Nandala jsem mu jídlo a začala mu vyprávět co se dnes stalo. Byl velmi klidný. Nechápala jsem to. Na půl hodiny odjel. Vyřídil si volno. Dlouho do noci jsme si povídali. Ráno jsme vstali poněkud později. Po snídani jsme vyrazili koupit dárek pro našeho broučka. Dali si ve městě oběd a vraceli jsme se s nákupy domů .Zavolala nám paní z OSPODu, domluvila s námi hodinu a místo setkání. Zbytek dne jsme stále mluvili o malém, jaké to bude a co nás asi čeká. S paní z OSPODu jsme měli domluvenou schůzku na devátou, dorazili jsme se značným předstihem. Manžel si dál kávu, já nemohla polknout ani vodu. Konečně paní dorazila. Přinesla s sebou chlapcovu složku.Tak jsme se dověděli, že malý byl poprvé matce odebrán v necelém půl roce. Nechala ho téměř nahého ve sprchovém koutě a odjela na několik dnů pryč. Matka tvrdila , že se v té době o něj měla postarat její známá.Chlapečka jí po třech týdnech vrátili s domluvou. Půl roku poté, si matka našla ,,paní na hlídání''. Bylo jí 72 let. Dala jí peníze asi na tři měsíce a víc se neukázala. O tom, že se dítě nachází tam se OSPOD dověděl poté,co se paní udělalo zle. Nikdo netušil co to je za dítě. Paní dostala broučka do předběžného opatření. Během osmnácti měsíců byl brouček umístěn do několika pěstounských rodin!!! Bohužel to všechny nejdéle po společném víkendu vzdaly.
Vzhledem k tomu,že jsem byla tak neodbytná ,oslovili i nás. Hned nám ale bylo sděleno, že už se jedná s ústavem sociální péče o umístnění Broučka. Pochopí, když si to rozmyslíme. Vzdali to i velmi zkušení pěstouni.Na řadu přišla zdravotní dokumentace. Těžká PM retardace. Dítě nechodí ,téměř nemluví ,má celodenně pleny. Jinak je zdravé, bílé. Paní si odskočila. Po návratu se nás zeptala, jestli ještě máme zájem Broučka vidět. Hloupá otázka! Samozřejmě chceme! Šli jsme k autu, nasedli a následovali paní, která jela před námi. Rozbrečela jsem se, manžel řekl jen neboj a pohladil mne po tváři.

Konečně jsme dorazili. Přišla nám otevřít paní babička, v ruce držela malého kluka. Lekla jsem se! Byl to úplně jiný chlapeček, než ten z obrázku. Manžel na chvíli zalapal po dechu. Naštěstí se paní ospodka zeptala "co to je za dítě?" Oddechli jsme si, brouček prý ještě spí. Tohoto dalšího kluka prý jen někomu hlídá. Šla jsem se na broučka podívat. V pokoji byla dřevěná postýlka, nad hlavou kolotoč s plyšákama. Brouček zavinutý v dece jak v povianu, byl nádherný, nemohla jsem od něj odtrhnout pohled. Ale proboha, klukovi je 2,5roku !To není normální! Přišla si pro mě paní ospodka. Konečně jsme se představili s,,babičkou''. Řekla ať jí říkáme babi Lenka, jejímu manželovi děda Igor. Paní Ospodka nám ještě vysvětlila, ať nečekáme, že nám dítě padne kolem krku. Spíš se nás bude bát. Tak jsme si tam tak povídali a náhle uslyšeli pláč. Babi se zvedla a šla pro něj, pro broučka. Přinesla ho v náručí. Viděla jsem jen ty jeho krásné velké hnědé oči. Naše pohledy se setkaly. On roztáhl ručičky a řekl:,, MÁMA!''. Pevně jsem ho sevřela v náručí a už byl můj! Manžel mu dal dárky od nás. Já se s ním v náručí posadila ke stolu a vše okolo přestala vnímat. Ukazovala jsem mu hračky, omalovánky, sladkosti ,mluvila na něj.Byla jsem znovu vtažena do reality. Paní ospodka, lehce rozhozena reakcí našeho Broučka, nám navrhla, aby jsme si ho na pár dní vzali na návštěvu. Babi zvolila hned pátek, jde prý na vyšetření a hodilo by se jí to. Souhlasili jsme.Teprve pak se paní ospodka zvedla a odešla. Domluvily jsme se tedy na pátek na 14.hodinu. Po odchodu paní Ospodky jsem malého uložila a ještě chvíli jsme si povídali s,,babi''. Začala nás strašit tím co zač jsou broučkovi rodiče a zastrašovala nás, ať si vše rozmyslíme. Už mi bylo jasné, proč ostatní chytli lufta.
Rychle jsme se rozloučili a jeli domů. Teprve cestou jsme zjistili, že neznáme malého velikost oblečení, bot, nevíme co jí . Čtvrtek jsem strávila horečnými přípravami, pokojík, nějaké hračky, oblečení, hlavně autosedačka, připravit postýlku, přemýt umytá okna, uvařit. Večer jsem padla mrtvá do postele. Probudila jsem se brzy ráno, my nemáme žádné dětské jídlo! Co to dítě vlastně jí?! Volala jsem kamarádce.,,Nevím co má rád''fňukala jsem do telefonu. ,,Nebul, udělej mu bramborovou kaši a párek ,to jí všechny děti''. Mazala jsem do městečka pro dětské párky. Koupila jsem jich kilo.Konečně dorazil manžel. Hurá! Jedeme si pro broučka!
Cesta trvala 1.5h. Pres to utekla poměrně rychle. Malý už byl připravený. Vzala jsem ho do náruče a až teď jsem si všimla, že má zvláštně otočenou nožku. Připoutala jsem ho do sedačky a sedla si vedle něj .,,Babi'' přinesla tašku s jeho věcmi.Celou cestu jsem na chlapečka mluvila. Stále dokola jsem říkala slova: auto, dům, strom,.....Bez odezvy. Byli jsme už téměř doma, když malej zvedl ruku a řekl:,,auto, dum, tlom ,....Pak znovu a znovu. Už jsem věděla, že to co psali v těch papírech, nebyla pravda . Už to byl můj brouček. Dorazili jsme domů. Ohřála jsem jídlo. Náš brouček seděl v dětské židli. No a jak jsem šla s ohřátými párky po jednom hrábnul a nacpal si ho do pusinky naštorc! Ačkoliv ho to dávilo, držel pevně zuby a museli jsme mu zacpat nos, aby jsme mu párek vyndali z pusy. Potom jsem párek na jemno nakrájela. Zjistili jsme, že neumí kousat. Vše hned polykal, bez kousaní. Tak jsem mu jídlo namixovala.To bylo to pravé. Nakrmila jsem ho. Připravila jsem koupaní a malého svlékla. Vykoukla na mě holá nožička, která byla otočená patičkou dopředu. Nevadí,nožka byla jinak vitální. Šup do vany umýt, táta pohlídá, mamka nahřeje ručník a pyžamko a půjde se spát. Tak vyndat z vany, osušit, namazat a šup do teplého pyžámka. Nesu malého do postýlky. Přikryla jsem ho, vzala jeho ruku do své a poprvé mu zazpívala jeho ukolébavku. Spinkej jen broučku můj, Pánbůh tě opatruj, maminka nad tebou bdí......Během chvilky už byl v říši snů. Nechala jsem pootevřené dveře. Šla jsem do obýváku, stulila se manželovi do klína a chtěla mu říct jak jsem šťastná. Místo toho mě zradil hlas a slzy zalily mou tvář. Manžel mě choval v klíně, konečně slzy odnesly všechnu tu bolest. Jsi rád že máme broučka? Jo jsem.Šli jsme spát. Manžel usnul ještě než dopadl do postele. Já jsem nějak usnout nemohla. Potichu jsem vyklouzla z postele a šla se podívat na broučka. Spal klidně.
Vrátila jsem se do postele, ale spánek nepřicházel. Pak mě napadlo, co když se brouček se v noci vzbudí a já ho neuslyším? Neváhala jsem ani minutu. Vzala jsem si peřinu, polštář a ustlala si u broučka v pokojíku. Byla jsem naprosto ŠŤASTNÁ. Ještě než jsem usnula, napadlo mě, za čtyři dny zas musí zpět. To je ale dlouhá doba, zavrtala jsem se do peřiny ,vzala přes postýlku broučkovu ručku do své dlaně a s pocitem nevýslovného štěstí usnula.
Před námi se otevřela nová, snad šťasnější budoucnost.
Jaká? To si nechám zase na příště...