Příběh velké touhy a lásky aneb jak jsem k pěstounské péči přišla 4. Noční můra-druhá část (příběh Kateřiny)

Cítila jsem jak ztrácím pevnou půdu pod nohama, vnímala jen křik svého broučka a nekonečnou bolest, která mě doslova přikovala k zemi. I kdybych chtěla odejít, nebylo by to možné, protože mě neposlouchal jediný sval v mém těle ...Jako by mi v té chvíli ani nepatřilo!

Nakonec se manželovi podařilo nacpat mě do auta.Vlastně ani nevím jak jsme dojeli domů.Doma jsem vyběhla z auta. Na manžela jsem ani nepohlédla.Je to zrádce! Nechápe mě! Plná bolesti jsem vběhla do dětského pokoje.Jako by se tu nic nestalo. Vše bylo na svém místě.Pohladila jsem polštářek a peřinku. Vzala do ruky medvídka,co jsem malému koupila.Obklopila mě tak děsivá ,těžká prázdnota a beznaděj. Já to nevydržím!!! Slzy a neskutečná bolest. Manžel chtěl ,abych alespoň něco snědla,nebo vypila.Řvala jsem na něj,že nebudu jíst a pít,dokud se mi brouček nevrátí. ,,No to s tebou akorát sekne"odvětil. ,,Tak ať!" Schoulila jsem se do klubíčka,svírala plyšáka a stále plakala.Jak dlouho,netuším.Nakonec jsem usnula vyčerpáním. Ráno mě probudila obrovská bolest hlavy.Rána na krku silně otekla.Stejně tak i rány na rukou a obličeji.Navíc jsem úplně ztratila hlas. Šla jsem se umýt a v zrcadle se lekla toho co jsem uviděla.Vypadala jsem jak po středně těžké autonehodě. Manžel už byl vzhůru,asi bych se s ním ten den pohádala,ale nešlo to.Tak spustil on a já byla nucena poslouchat.Vysvětlil mi ,že pokud by nezasáhl,vše mohlo dopadnout daleko hůře.Věděla jsem ,že má pravdu. Bolest hlavy byla hrozná,netrpím na ni.Mívám ji však od dětství po silném pláči.Kupodivu fyzická bolest, činila snesitelnější tu psychickou.Večer jsem měla odjíždět do práce,ale požádala jsem manžela,aby mě tam odvezl už odpoledne.Vyhověl mi.Sbalila jsem si věci.Snad v práci snáze zapomenu.Po cestě jsem na něj ještě zasípala, ať má stále telefon nabitý, že má volat právnička.Slíbil mi to.

Na horách se už to pomalu sjíždělo.Začínalo se až od středy,ale bylo zapotřebí uklidit a celý podnik připravit.Všichni si mysleli,že jsem někde bourala.Rychle jsem zapadla do svého pokoje a začala jsem vybalovat. Večer za mnou přišel šéf.Řekl,že mě odveze na kalciovku. Takhle by jste fungovat nemohla.Pohlédl mi do tváře a já jsem uhnula pohledem.Neřekl nic,ale já věděla,že ví,že se něco děje. Doktor mi píchl kalciovku a zděsila ho rána na krku.Kdo vám to udělal?Zarytě jsem hleděla do země.A co ty škrábance?Vyčistil mi rány a začal mě ujišťovat,že na tohle nikdo nemá právo.To už jsem nevydržela a znovu začala brečet a klepala jsem se jako osika.Pomalu začala zabírat kalciovka a mě se začal vracet hlas.Ne, nikdo mě nebije ,netýrá, jen se stalo něco hrozného.Nejde mi o tom mluvit,prosím !!!! Jeli jsme zpět.Zalezla jsem do postele a opět se ubrečela do spánku.Ráno jsem vstala a šla do práce.Začala jsem pěkně zostra. Jen tak se dalo zapomenout alespoň na chvíli.Do rána se mi opět vrátil hlas.Okolo poledne se stavil šéf,řekl ,že až budu chtít ,můžeme si o čemkoliv promluvit. Stále jsem nemohla nic jíst ani pít.Pracovala jsem s razantností, tak jsem večer padla polomrtvá do postele a hned usnula. Každá moje myšlenka patřila broučkovi.První s probuzením, poslední než jsem usnula. Další ráno,stále jsem čekala na telefon.No vždyť zítra je středa a já se snad něco dozvím! Při práci mi den utíkal a bylo téměř poledne.

Zazvonil telefon! Byla to paní doktorka. Zavolala mi,že je s broučkem zle!!!Od té doby ,co jsme odjeli nejí, nespí. Téměř nepije, probrečí a prokřičí celé dny a noci.Drží ho na Diazepanu a má moc vysoký tlak. Bála se,že mu exploduje srdce. Na kraji jí řekli,ať nám zkusí zavolat. Sice nebudeme mít na nic nárok,ale dítě může být u nás!Hned jsem volala manželovi,že pro něj pojedeme. Měl za úkol sbalit všechny jeho věci a přijet pro mě.Sedl do auta a já běžela za šéfem,jestli mě pustí.Řekl mi ,že to hned nepůjde,museli jsme mít bezpečnostní prověrku a to chvíli trvá.Než přijel manžel,řekla jsem šéfovi to nejdůležitější o broučkovi a dohodli jsme se,že se s ním sem vrátím .Dál se pak uvidí. Konečně manžel přijel.Popoháněla jsem ho celou cestu .Konečně jsme dorazili.Byla tam i ospodka. Vrazila jsem dovnitř. Malej ležel v postýlce a jen vzlykal.Lekla jsem se.Byl bledý,kruhy pod očima.Zavolala jsem:,,Broučku,broučku můj!" Otočil hlavu a vztáhnul ke mě ručičky.Začal volat:,,Máma.,máma ,.máma....!" Plakal a já také. Naše slzy se mísily a mě bylo úplně jedno,co si o mě ostatní myslí.Konečně jsem ho měla zase v náručí.Chytil se mě pevně kolem krku,skoro mě dusil.Chtěla jsem ho obléct,ale nedal se.Zabalila jsem ho do deky a vlezla s ním do auta. Sotva jsem dosedla, malej mi na klíně usnul.

Manžel nás odvezl na hory a jel domů.Vzala jsem svůj uzlíček štěstí a šla do svého pokoje.Nesla jsem si svůj největší poklad .Naše noční můra skončila a my jsme se vydali do krajiny snů.

Zdálo se, že máme před sebou už jen samé krásné chvíle, ale...