Příběh velké touhy a lásky aneb jak jsem k pěstounské péči přišla 5. Nedej se! (příběh Kateřiny)

Už tu první noc se mi brouček vzbudil okolo půlnoci.Přepadla ho jakási noční můra.Myslela jsem si,že za chvilku usne,ale to ani náhodou.Plakal a nebyl k utišení.Zkoušela jsem úplně všechno.Kolébala jsem ho v náručí,hladila mu vlásky,tiše mu zpívala.Vždy to zabralo jen na chvilku.Tak jsme strávili několik hodin.Stále se ke mně tulil.Až nevím jak se mi dostal pod noční košili.Uchopil moje prso, strčil si ho do pusinky a náhle byl klid.V hlavě mi proběhlo,no hochu to ti nevyjde.Že by jsem opět dělala kojnou ,mě ani nenapadlo.Byla jsem však až příliš unavena na to,aby jsem se s ním o své ňadro přetahovala.Brzy ráno jsem musela do práce.Jenže brouček a moje tělo se proti mě spikli.Ráno jsem zjistila ,že se mi spustilo mléko.Hrozně jsem se styděla,vždyť na tohle nemám právo.Ovšem můj brouček a moje tělo,byli jiného názoru. Má obrovská neukojená touha po mateřství a broučkova nenaplněná potřeba prožít to o co byl v raném dětství ochuzen si vybraly svou daň. Oba jsme splynuli v jedno tak jak tomu je u biologických maminek a dětí.Já a můj syn. Ať si hlas krve klidně řve z plných plic, že takhle to nefunguj, mě je to fuk. Já nic neslyším a brouček už teprve ne!

Hned ráno jsem měla schůzku se šéfem.Díky naší bezpečnostní prověrce ,nebylo možné,abych hned skončila a šla na mateřskou.Hlavně díky tomu,že jsem si broučka vzala jen na čestné slovo,jsem ani na nic neměla nárok.Šéf mi ještě řekl,že po tom co jsem mu po nástupu řekla,že se mi stalo něco hrozného ,měl pocit že mě někdo znásilnil.To proto, jak jsem vypadala.Nastal však jiný problém.Brouček mi doslova visel na krku.Bylo velmi obtížné ho třeba jen obléci.Jakýkoliv pokus ho ze mě sundat končil pláčem a vřískotem,po kterém se až zalykal.To mi rvalo srdce.Tak jsem to vyřešila.Použila jsem stará prostěradla a malého si k sobě přivázala.Bylo to takové maxi šátkování. Sice mě bolela záda,zvlášť,když jsem celý den musela pracovat.Jenže já jsem chtěla,aby brouček byl šťastný.A díky tomu mi nic nepřipadalo jako problém.Večer jsem sice sotva lezla,ale byla jsem nevýslovně šťastná.Popravdě, ani koupání s dítětem na krku mi nevadilo. Malej usnul hned,ale ani pak jsem ho ze sebe nemohla sundat.Dívala jsem se na něj a slíbila si ,že pro něj udělám všecko na světě ,aby byl šťastný.Usnula jsem,po půlnoci opět budíček.Stejně jako den předtím vytrvalý pláč.Zase pomohlo až kojení,napil se a usnul.Já také.Tak jsme fungovali den za dnem.Už jsem si mohla podle malého řídit budík, budil se naprosto přesně pár minut po půlnoci.Už jsem se vůbec nebránila a ochotně dělala kojnou.Brouček měl totiž stále lepší náladu,znovu se začal usmívat a po týdnu už jsme znovu pilně cvičili.A to jak vojtovku,tak i nohu.Jen se mi stále nikdo neozýval z ospodu a já ze strachu o broučka se bála zeptat.Pomalu jsme zase pokračovali v mluvení a čas poměrně rychle utíkal.Uběhli dva týdny a já si v duchu řekla,holka nedej se a zavolej tam.S těžkým srdcem jsem volala na kraj,jestli už se něco děje.Srdce jsem měla až v krku,protože si mě po telefonu přehazovali ,jako horký brambor.Stejně jsem se nic nedozvěděla.Řekli mi,že až budou něco vědět ozvou se mi.Čas pomalu plynul a blížila se zima.Dostala jsem dva dny volna,potřebovala jsem koupit malému věci na zimu.Zavolala jsem manželovi. Byl rád. Přijeli jsme domů. Při večerním cvičení ,malému noha skočila do jamky. Prasklo to tak,jako když rozlomíte kuřecí stehno.Kupodivu jsem nešílela.Jen jsem vzala dvě vařečky,obalila jsem je utěrkami a přiložila je jako dlahy.Nožičku jsem pak zafixovala elastickým obinadlem.Okamžitě jsme jeli do nemocnice a malému dali nohu do sádry.Bohužel ,nebyli jsme nic.Sádru jsme museli zaplatit.Celou noc jsem proplakala štěstím ,zítra dostane podpatek.Pomalu ho budu moci stavět na nohy a za pár týdnů se může začít učit chodit.Hurá,stal se zázrak.Udělali jsme další velikánský krok kupředu.