Příběh velké touhy a lásky aneb jak jsem k pěstounské péči přišla 6. Nedej se! druhá část (příběh Kateřiny)

Hned ráno jsme jeli na chirurgii.Malému nožku znova zrentgenovali a dali mu podpatek.Pak už jsme šli nakoupit pro malého zimní věci.Také boty a vše co bylo potřeba.Udělali jsme si moc hezký den. Ten večer jsem byla zase moc šťastná.Manžel si dal víno a já juice a pak jsme si začali povídat.Byla jsem na něj stále ještě naštvaná. Přišlo mi,že mě málo bránil,když mi brali broučka.Na druhé straně,jel pro něj hned ,jak jsem zavolala.Byli jsme spolu víc jak deset let.Tak jsem to prostě otevřela.Manžel mi řekl,že má malého rád.Ale nebylo to jako u mě,láska na první pohled.,,Víš ty jsi byla tak zoufalá,že by jsi si vzala i orangutana. Bylo by ti jedno,že je zelenej a má dvě hlavy a tykadla. "Chtěla jsem ho přerušit. Tak to přece není..Nedovolil mi to a pokračoval:,,Víš já tě chápu,mám tě rád.Vím,že si myslíš,že naše obrovské trápení,mě nezasáhlo tolik jako tebe. Zasáhlo,ale já nevěděl,co mám dělat.Proto jsem do toho s tebou šel,abych tě neztratil.Ty prostě bez dětí nikdy nebudeš šťastná a to já nechci.Jen nevím ,co když přijdou vážné problémy?Ustojíš to?Co když se opravdu nenaučí chodit,pořádně mluvit?Bojím se toho,ale hlavní starost bude na tobě." Už jsem to nevydržela,plakala jsem,bylo mi ho líto.Začala jsem manželovi líčit,co všechno se už malej naučil.On mi jen slíbil,že bude stát při mě,ale musí si na roli otce ještě trochu zvykat. Ještě dlouho jsme si povídali,než jsme šli spát.Manžel mi líčil jak si všiml, že za tu dobu,co jsme se neviděli, malej pokročil.Naučil se: Pec nám spadla, Princeznička na bále, Paci paci, Skákal pes a bylo už mu hodně rozumět.Jen ta jeho závislost na mě,ta přetrvávala.Hned ráno se malej zase na mě přicucnul. Manžel řekl,že jsem jako indiánská babička.

Hned po snídani,mě vezl zpět do práce.Vezli jsme,oblečení a hlavně hoodně plen.Netušila jsem,za jak dlouho se uvidíme,ani jestli budeme doma na Vánoce.Sádru měl brouček na šest týdnů.Naštěstí i na horách byl ,dobrý doktor,kdyby něco.Hned jsem se pustila do práce a večer do vybalování.Takový denní kolotoč. Každý den jsme dělali pokroky, po třech dnech jsem zkusila broučka postavit.Držela jsem ho za obě ruce,ale hrozně se bál. Nechala jsem ho a večer to zkusila znovu.Očividně ho to děsilo. Další den nás navštívil pan doktor.Prohlédl broučka.Chtěla jsem mu zaplatit, řekl,že se stydí za to jak se tu děti berou jako rukojmí. Nic si nevzal.Ještě jsem mu popsala broučkův strach.Ujistil mě,že je to normální.Znal svět jenom vleže a občas v sedě.Postavit se, to chce velkou odvahu.Tak jsme trpělivě zkoušeli dál. Asi po týdnu,se to povedlo! Držela jsem broučka za obě ruce. Houpal se v kolínkách.Čekala jsem opět pláč.Jenže on se na mě podíval a pevně zmáčnul obě moje dlaně.Najednou vystrčil zadek,lehce předklonil hlavu a udělal první krok.To už jsem slzela štěstím.Jenže on se nadechnul, ještě pevněji se chytil a udělal druhý krůček.To už jsem ho držela v náručí,líbala ho a řvala:,,On chodí!!!"Hned jsem to volala manželovi. Chudák v první chvíli nevěděl co se děje.Přes slzy jsem řvala do telefonu:,,BROUČEK UŽ CHOODÍÍÍÍ !!!!!!!Měla jsem tak obrovskou radost. Asi jsem byla moc hlasitá, protože přilítl i šéf.Ptal se co se děje. Malej chodí! Vy se z něj jednou zblázníte,zabrblal.Pak se se ale otočil a řekl:,,Večer to oslavíme".Usmál se na mě a odešel. Je to hodný člověk. Večer jsme to opravdu oslavili. Ani kdyby jsem vyhrála ve Sportce,nebyla by to taková výhra jako tento den. Byla jsem rozhodnutá nedat se, nic nevzdat a vzít si co nám patří!!!