Z pohledu pěstouna 1 - Jak začít? Příběhy na pokračování.

Hledám správná slova jak začít, aby moje vyprávění nikoho zbytečněne odradilo nebo naopak v někom nevzbudilo dojem, že život pěstounské rodiny je pouze zalitý sluncem na nebi bez mráčků. Co tedy napsat úvodem? Žádné moudro mě nenapadá a tak přejdu rovnou k tomu jak to probíhalo u nás.

Vdaná jsem už 30 let a představte si, pořád za stejného chlapa. Ne že by byl tak úžasný, ale znáte to, ustáli jsme všechny ty šarvátky v mládí, dohady jestli si pořídíme ojeté auto nebo novou myčku, budeme mít psa nebo křečka a čí rodičů strávíme letošní vánoce.Mimochodem, tenkrát to vyhrálo auto, pořídili jsme si prvního potkana a na vánoce jsme zůstali doma!

Po několika letech se náš bouřlivý vztah ustálil na bodu vzájemné tolerance, pochopení a taky trochu zvyku jeden na druhého. Dovolím si tvrdit že k sobě máme mnohem blíže než dříve.Je to fajn. Máme 4 vlastní ratolesti. Dcera se podařila jen jednou, hned na poprvé a byla pro mě velkým překvapením.

A vlastně i její bratr který přišel na svět rok po ní, byl velkým překvapením pro nás oba:-). V této oblasti byl manžel fakt šikovný! Děti jsme tedy vychovávali téměř jako dvojčata. Když se za dalších 8 let, tentokráte plánovaně narodil další syn, zjistila jsem že se mi velká rodina líbí. Manžel neprotestoval a tak za tři roky k našim dětem  přibyl ještě další malý skřítek.

Jak jinak, zase kluk! Vrány se nám nějak vyhýbaly. Bylo to dokonalé. Na období našeho páření a budování hnízda do dnes ráda vzpomínám.

Ale čas nezastavíte. Děti nám odrostly a moje mateřské pudy začaly bít opět
na poplach.

Když jsem manželovi navrhla že si pořídíme ještě jedno dítě, už dozajista
poslední, protestoval jen malou chvíli. Asi věděl že by to stejně nemělo
cenu,  buldozér holýma rukama nezastavíte!

Jenže osud pro nás měl připravenou jinou cestu. Započetí dalšího potomka se
nám, navzdory mému nemalému úsilí, nepovedlo.

Chvíli trvalo než jsem vzala na vědomí že nemůžu donekonečna pronásledovat svého muže s menstruačním kalendářem v ruce, kdykoliv z něj na mě vykoukne příhodné datum k oplodnění. Tak nějak mi došlo, že by se mohl do garáže odstěhovat natrvalo.

A v této chvíli se zrodila má první, nesmělá  myšlenka na náhradní rodičovství. Adopci jsem zamítla hned. Bylo mi jasné že ve čtyřiceti letech nejsem vhodný kandidát. Zbývala tedy pěstounská péče.

S mým nápadem manžel neměl vůbec žádný problém. Zřejmě se mu i trochu ulevilo. Můj přehnaný zájem o jeho genetický materiál ho musel pořádně vyčerpávat.

Představa klidných večerů, hovorů na téma bez spermií a oplodněných vajíček, ho nejspíš inspirovala k okamžitému souhlasu. Nic naplat, když ženská začne nakukovat do cizích kočárků, je to pro chlapa vždy potíž, ale mateřské pudy se prostě ovládnou nedají!

Je to zvláštní jak jsou ty naše cesty osudu klikaté, ale nakonec nás dovedou k stejnému cíli. Většina z nás pěstounů, pokud to bylo možné, nejdříve vyvedla vlastní mláďata. A když mláďata začala vystrkovat zobáčky z rodného hnízda, zjistili jsme že nám to jejich stálé štěbetání bude chybět :-).

Teď nemám na mysli přímo odchod  biologických dětí z domu, ty si někdy dávají pořádně načas a okupují naší lednici, i mnoho let po tom, co jsou dospělé. Popisuji dobu, kdy už náš nejmladší syn přestal v noci pronikat do naší postele, odmítal nosit oblečení které jsem mu v dobré víře připravila a při oslovení, ty můj malý chlapečku, protáčel oči v sloup. :-(  Najednou byl veliký a já si toho ve své mateřské zaslepenosti, vůbec nevšimla.

Pořád jsem ještě měla potřebu běhat, v obchodním domě, v oddělení hraček a vybírat pro svého malého chlapečka vrtulníky a autíčka z televizních šotů a kupovat povlečení s krtečkem, zatímco on už dávno pronikl do světa puberťáků. Ach ty bláznivé matky se silným mateřským pudem ke kterým patřím i já!

Proč nejsou ochotné poslechnout své biologické hodiny, které jim hlásí že nadešel čas pro rodičovský důchod? Měly by začít luštit křížovky, okopávat záhonky a těšit se na babičkovství..

Ještě ne! Ještě není čas vysedávat u seriálů, prohlížet si zašlé fotky a vzdychat nad odloženými svršky ze kterých děti odrostly. To tedy ne!

Já ještě budu matka! Budu dělat to co umím ze všeho nejlépe a považuji to za smysl života. Tím je vychovávat děti.

A tak stejně jako ostatní kvočny, potrefené potřebou nahrnout pod svá křídla nová mláďata, stojím před  kanceláří OSPOD a hledám vhodná slova.

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.