Prožívejte se svěřenými dětmi první okamžiky

Přijetí dítěte do náhradní rodiny obvykle vnímají děti mnohem více než si myslíme. To, co se nám zdá samozřejmé, bývá pro ně nové, a i když jsou malé, všechno citlivě vnímají a prožívají. Přečtěte si pár drobných doporučení.

Jako když se znovu narodí

Kdysi měl jeden náhradní otec rozhovor s jednou přijatou slečnou, která uměla dobře popsat své pocity. Doslova prohlásila: "Tati, mě se zdá jako bych se najednou narodila do jiného světa". A vskutku, představte si být najednou jinde a žít úplně jinak. Vzpomínáte jak jste byli malí a dali vás na 14 dní k babičce na vesnici? Jak to bylo jiné. Podobně na dovolené se většinou odpoutáváme od všechní dnů. Když se nevěsta provdá, když se přestěhujeme. Jinými slovy životní změny prožíváme většinou více než denní rutinu.

Rodina to už něco znamená

Náhradního rodiče může občas příjemně překvapit jak svěřené dítě vypočítává babičky, dědy, sourozence (pozn. občas i maminky). Např. věta pronesená na výletě "Jéééé, tady to znám, tady jsme už byli celá rodina." obzvláště potěší. Do rodiny samozřejmě patří morče, kočka, pes a další zvířata, čímž se pěstouňata ráda chlubívají.

Přijetím dítěte do rodiny nedostává dítě pouze vás jakožto osoby pečující, ale i členy širší rodiny, vaše přátele, sousedy, učitelky ve školce, paní ze sociálky, apod.

Dítě si pamatuje, ne že ne

Je to možná prazvláštní, ale i malé dítě si tak nějak podvědomě pamatuje první momenty v nové rodině. Některé to dokáže vyjádřit a jiné ne, ale má to v sobě každé. Je to možná podobné jako vzpomínka na na první rodinnou dovču u moře či na maturiťák, den seznámení s manželem, apod. Pozor občas zapůsobí i efekt prvního dojmu typu nová maminka je hodná, ale děda je strašně "zlej" třeba jen proto, že se mračí.

Rozhodně nedoporučujeme se dítěti podbízet. Mnozí noví náhradní rodiče si myslí, že si dítě nejvíce získají sladkostmi a dárečky, případně krásným pokojíčkem a pak se diví nevděku a destruktivnímu jednání dítěte. Troufáme si tvrdit, že důležitější jsou společné zážitky. Hmotné zabezpečení opuštěné dítě v ústavu mělo, ale rodinu ne. Možná stačí tohle vědět a ušetříte si spoustu nervů a výdajů. Ideální je naplánovat si společné rodinné aktivity typu výlet, gril, rodinná oslava, apod.

Všechno si dokumentujte

První zážitky radíme si dokumentovat. Ze zkušeností tušíme, že pěstoun si vede deníček první tři neděle a pak ho to přestane bavit, ale i tak je to velmi cenné. Stejně tak fotky. V době elektronických foťáků lze pořídit až tisíce fotek, které se nedají vyvolat, protože nikdo nemá čas je vytřídit. Ale i tyhle fotky jsou pro dítě moc cenné. Jednou se k tomu možná vrátíte a budete rádi vzpomínat. Kdo má možnost ať si nahraje nějaké video. V prvních měsících často dělá pěstouně takové pokroky, že tomu až nelze věřit. Archivní materiál jaké bylo dítě, když jste ho dostali vám může pomoci uvědomit si, co všechno jste dokázali.

Na společné zážitky nezapomínejte a rozhojňujte je trvale

Je až úsměvné někdy pozorovat jak svěřené dítě kopíruje vzory chování náhradních rodičů. Existují i případy, kdy je dítě podobné i fyzicky. Bohužel leccos naruší puberta a dospívání, proto je důležité, aby si náhradní rodič stačil dítě zamilovat a ono jeho. Proto je dobré společné zážitky podporovat nejen v době po přijetí, kdy se rodina obvykle více snaží, ale pořád.

Mezi společné zážitky může patřit třeba i společná práce na zahradě, s tátou na baráku, s maminkou v kuchyni, ad. Myslíme si totiž, že přijaté dítě není možné vychovávat jakoby separé. Ono si často kamarády jen tak nenajde, zájmové kroužky ho nebaví, hlídat se jinde nechává jen nerado. Jinými slovy, ono chce vás a jen tak se ho nezbavíte. Klid na kafe velmi často nebývá pěstounům dopřáván. Tak to prostě je.

Proto je dobré při plánování dne s dítětem počítat. Někdo jej bere naprosto všude s sebou, jiný se raději zdržuje doma. Strategie obvyklá u vlastních dětí rozstrkat je na kroužky či do sportovních aktivit zpočátku funguje jen, když se na dítě budete dívat. Samo tam asi nevydrží.

Jistě namítnete a co povinná školní docházka či školka. Dítě ovšem snadno rozliší, kdy někam prostě musí a kdy můžete být s ním a věnovat se mu. Nějak to vycítí. Hlavně zpočátku snad ani nemá cenu pracovat na tom, aby se dítě na vás tak nevázalo a chovalo se samostatněji jako jiné děti. Pokud to přijde časem samo, tak hurá. U některých dětí se to povede, ale jiné na vás budou navázané až do dospělosti.

Rady psycholožky

Existují 2 roviny výchovy. Ta odborná a ta rodinná. Jestliže např. s dítěte rádi jezdíte na kole či chodíte na hřiště a dítě to má rádo taky, tak to dělejte dál. Život si to obvykle nějak vyladí a vy najdete cestu k přijatému dítěti tak, že přijdete na to, co vás s vámi baví.

Do toho ale přichází třeba odborná rada, že třeba běhání venku dítěti nic nedává a že byste si s ním měli skládat puzzle nebo hrát pexeso, což třeba může dítě zvládat tak do 5 minut. Máme takovou zkušenost, že když dítě nekreslí, nezpívá, nechce udělat dřep či neumí do pěti počítat, tak je v zásadě lepší počkat, až začne mít samo zájem. Najednou to přijde samo a načmárá obrázek. Pochvalte ho a dejte mu to na nástěnku. To úplně stačí. Nač to lámat přes koleno.

Naše rada je jednoduchá. Chcete-li aby díte zpívalo, tak mu hodně zpívejte. Chcete aby dobře mluvilo. tak na něj hodně mluvte. Chcete aby zvládlo kotrmelec. Tak s ním cvičte. Chcete aby umělo počítat na prstech. Tak ho nechte koupit si samo žvejku nebo lízátko.

Jistě, aktivní nebo terapeutické rodičovství, když to někdo umí, je super věc, ale někdy máme pocit, že rodinné prostředí, pokud funguje dobře, léči samo a výsledky se dostavují téměř automaticky. Spolupráce s psycholožkou má samozřejmě smysl a bývá velice přínosná, ale musí se jednat o psychologa, který pěstounům rozumí a zná problematiku náhradní rodinné péče, což leckterý klinický či školní psycholog bohužel nesplňuje. V této souvislosti je dobré obracet se na doprovázející organizace.

A co když se nám to nepovede

Někdy se stává, že náhradní rodiče mají pocit, že si dítětem nesedli. Že se jim to nepovedlo, že to nezvládli. Tyto pocity mohou přicházet i poměrně brzy, v adaptační fázi po přijetí malé ratolesti, kdy je to mimochodem často dosti těžké období. Bohužel se na to nedá nic poradit, protože dítě je v rodině málo dlouho,a by se z toho dalo něco usuzovat. Pouze se dá konstatovat, že je to jako s porodem. Adaptační fázi si v některých případech musí pěstouni prostě vytrpět. Zpravidla po 3-6 měsících se dítě zadaptuje, dítě se v rodině zaběhne a soužití je pak mnohem příjemnější.

Dítě rozhodně hned nevracejte. Opuštěné dítě již jednou zažilo zklamání a pokud by se to mělo opakovat bylo by na to ještě hůře než kdyby zůstalo v ústavu. Jistě, najdou se důvody pro vrácení dítěte, ale musí být vážné. Vrácení v adaptační fázi lze jednoznačně považovat za selhání dospělých a ne dítěte.

Nevytipovali nám dítě špatně?

Chtěli jsme hodnou holčičku a dali nám dva kluky darebáky, neodpočinu si ani minutu. Kdybych to věděla.... Při párování dětí platí jedno pravidlo. Hledají dítěti nejlepší rodiče a ne naopak rodičům požadované dítě. Takže jste například pomalejší klidný citově vyrovnaný člověk a svěří k vám hyperaktivního drobečka. Pro vás je to sice zápřah, ale pro to dítě je lepší, že jste jaký jste, protože kdybyste byl cholerický ďas, tak by to pěstouně nejspíše nepřežilo.

Obecně podporujeme právo náhradní rodičů si děti vybírat, protože když si můžete vybrat, cítíte větší odpovědnost za své rozhodnutí. Ideální by bylo čekatelům vytipovat třeba tři děti najednou a nechat je se rozhodnout. Bohužel to však chodí tak, že zavolá telefon a pak ber nebo neber. A na seznámení je jen měsíc. Semele se to rychle a pak už není cesty zpět. Když ale řeknete ANO, měli byste za svým rozhodnutím pevně stát.

Jsme rodina, patříme k sobě

V současné době se propaguje hlavně pěstounství na přechodnou dobu, které má rovněž svůj význam, ale pro dítě bývá v životě stěžejní někam trvale patřit, mít domov. Na dlouhodobé pěstounství nelze nahlížet jen jako na službu dítěti, které hlídáte po dobu nezbytně nutnou, než si rodiče upraví poměry a vezmou si ho zpět. Leckteré dítě si prožilo své a upřímně řečeno se ani nechce vrátit k biorodičům a nebo z toho má dokonce strach. Konečně se ocitlo v klidném, bezpečném a milujícím prostředí rodiny. Je otázkou, zda je dobré takové dítě vychovávat s jakousi pernamentní připraveností na jeho návrat do biorodiny.

V této souvislosti radíme mějte děti rádi jako ty své. Svěřené dítě to potřebuje víc než si myslíme. Dlouhodobý pěstoun by neměl být jen vychovatel co pečuje doma o díte za méně než minimální plat. Pomáhá prožít dětem, co neměly to štěstí vyrůstat se svými rodiči, šťastnější a spokojenější dětství. A to jistě stojí za to.

Závěr:

Přijetí dítěte bývá často velice náročnou životní situací pro celou rodinu. Přesto je toto počáteční období důležité, neboť určuje charakter a způsob soužití dítěte v náhradní rodině. Společné zážitky mohou pomoci svěřenému dítěti se do rodiny lépe integrovat. Rodinné aktivity zpočátku vnímá dítě více citlivěji a často si je i pamatuje. Jde o velký okamžik v jeho životě. Často se na toto období vzpomíná. proto je dobré jej nepromarnit.