RÁNO S ÚSMĚVEM NA TVÁŘI

Vždy když napíšu nějaké články o strastech a peripetiích, které nás každodenně provází, dostanu nutkavý pocit napsat jednou taky něco něžného, dojemného, osvěžujícího, prostě něco o tom jak je všechno bezva a jak je nám fajn na světě.
V takových chvílích si uvařím kafe, najdu alespoň jedny z pěti vietnamských brýlí a zasednu ke svém noťasu. Zaseknu se ale hned u první věty. Tak jak s psaním obvykle nemám problém a slova se sama tvoří do vět aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela, tady to prostě nefunguje.
Netušila jsem, že když se rozhodnu pro téma "Ráno s úsměvem na tváři" bude to správný žánr na scifi, protože rána ta jsou u nás opravdu výživná a chaotická. :-).

O čem bych tak mohla psát, abych hned u druhého odstavce nesklouzla k trezorům, návštěvám školy, nekonečným hysterákům a nedojedeným potravinám za skříní?

Úsměv na tváři nám dokáží vykouzlit naše dvě postižené holky, kterým osud nadělil dvojnásobek roztomilosti, ale s rozumem na nich trochu šetřil. Co věta, kterou pronesou, to perla na kterou hned tak nezapomenete, ale o nich už jsem toho napsala hodně. A tak hledám něco jiného o čem bych mohla napsat. Snad o naší třetí slečně, kterou jsme určitě dostali za odměnu :-) . Je to holka, která nám dělá radost. Občas se nafoukne, sem tam vyzkouší naší trpělivost stejně jako všichni puberťáci, ale jinak je prostě skvělá. Jsem ráda, že jí máme.

Jsem ráda, že máme všechny naše děti, protože mi změnily život!

A jsme u toho, téma je na světě.
Stačí jen malé poohlédnutí do doby, kdy naše děti odrostly a moje péče jim začala vadit, hned se mi vybaví to prázdno, které mě postupně obklopilo. Všechno bylo jiné. Listovala jsem v katalogu s hračkami a už se mě to netýkalo. Před domem nám postavili krásné hřiště, ale žádné z dětí, které tam každý den pobíhaly, nezamířilo večer do našeho domu. Dětské pokoje se proměnily ve studentské a na kreslené pohádky jsem se mohla dívat leda tak sama. Bylo to pro mě smutné období. Mohla jsem se uklidňovat tím, že mě naše omladina bude ještě dlouho potřebovat a pak přijdou vnoučata a zase se budu prohrabovat dětským oblečením a nakupovat hračky, jenže já cítila potřebu obklopit se dětmi hned.
Už samotné rozhodnutí stát se pěstounem dalo mému životu jasný a radostný směr. Všechno bylo najednou krásné a já se cítila nabitá energií a optimismem. To jsem se opravdu probouzela s úsměvem na tváři a často mě neopouštěl po celý den. Do ukončení celého prověřovacího procesu a příchodu dětí do naší rodiny nás dělil rok. Ten rok byl ale úžasný. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by jsme nemuseli uspět a tak jsem si užívala všechno to plánování a nakupování, které mě vrátilo o několik let zpět. Bylo to jako když najdete znova něco co jste nikdy nechtěli ztratit. Možná že právě v tom jsme jiní a zrovna to z nás dělá dobré dlouhodobé pěstouny, protože máme potřebu neustále pečovat o děti. Bez nich je náš život nenaplněný.
Naše začátky nebyly snadné, ale to myslím nejsou žádné začátky. Ačkoli se do dnes občas potýkáme s problémy, užívám si rodičovství a cítím se šťastná. Někdy mám dokonce pocit, že všechna ta láska, kterou k nim cítím mě nabíjí zvláštní energií. Díky ní jsem schopna ustát všechny ty peripetie. Jsou to naše děti! Ne pokrevním poutem ani genetickým základem, ale tím, že je milujeme takové jaké jsou. Nemusíme souhlasit se vším co dělají a ne vše se nám podaří změnit, ale když se mi vrhnou okolo krku, dají mi pusu a řeknou" že jsi moje a já tvůj?" tak jsem v té mateřské lásce ztracená stejně jako před lety u našich biologických dětí.
Ano, někdy se cítím unavená, zkuste dojít do cíle mravenčím krokem. Občas je mi smutno z toho, že některé věci je nenaučím i kdybych se snažila sebevíc. Taky mě trápí vědomí, že to v životě nebudou mít jednoduché, ale cítím velikou radost z toho, že nás osud svedl dohromady a můžeme být spolu. Oni mají zase mámu s tátou a my máme děti, které smíme milovat. To je důvod proč se probouzet s úsměvem na tváři. Ne, že bych se s ním každý den probouzela, nemám rána ráda, ale cítím jak mě to příjemně v žaludku zašimrá když si na ta naše kvítka vzpomenu. Těším se na ně, myslím na ně a chybí mi, když je delší dobu nevidím. To je pro mě důkaz, že je všechno podstatné tak jak má být.