RÓMSKÉ DĚTI U NÁS DOMA

RÓMSKÉ DĚTI U NÁS DOMA aneb POHLED Z DRUHÉ STRANY

Když do naší rodiny přišly z děcáku, dvě malé holky, náš život začal být veselejší. Kluků jsme měli dost, ale holčičky, ty jsou v pěstounské péči nejspíš za odměnu. A my dostali hned dvě. Tak to nás musí mít úřednice z OSPODu fakt rády.

Co na tom, že se nám naše holky nenarodily a že jejich táta je Róm.- Nebo Cikán? Vlastně ani nevím, který výraz je správný a po pravdě...... je mi to fuk. Máme je rádi, tak proč si s tím dělat starosti. Holky jsou fajn, do naší rodiny zapadly bez problémů, a to je hlavní.
Jsou trochu jiné než ostatní děti, o které se staráme, cestu si k nám ale našly hned a než jsme se nadáli, byly u nás doma.
Nejsou naše, to víme, a ani nám nejsou podobné. Na první pohled jsou z jiného těsta a není to pouze v barvě pleti. Jsou nespoutané, o dost divočejší, ale taky mnohem víc překypují city a temperamentem, kterými nás doslova zahlcují.Chvíli mi trvalo, než jsem si na ten nezvyklý příval citů, emocí a pohybu zvykla, ale jak to tak bývá, po čase jsem ho přestala vnímat. Patřil k nim stejně jako snědší pleť, černé vlasy, široké obočí a tmavé oči.
Cikánské holky jsou jiné, o tom není pochyb, ale proč by měly být stejné? Alespoň je život pestřejší.

Ale co dál s našimi usměvavými čokoládovými kráskami, věčně ověšenými blyštivými cingrlaty a cetkami, vrtícími se i v rytmu naší zapnuté myčky na nádobí? My s nimi problém nemáme, ale nebudou ho mít za čas ony s námi?

Jak je můžeme dobře připravit na život, když nevíme nic o jejich světě?
Budou se do něj chtít někdy vrátit, když ten náš bude jediný, který znají?
Máme právo je od jejich zvyků, tradic a přirozenosti izolovat?
Máme povinnost shánět informace, zkoumat kořeny, zpívat písničky a vyprávět pohádky, kterým nerozumíme a jsou pro nás vzdálenější než cesta na Měsíc?
Co s jejich jinou vůní, která pro nás není příjemná, nejspíš stejně jako ta naše pro ně?
Máme je nechat, ať si samy prošlápnou cestu, nebo jim s tím máme pomátat??
Ale jak, když kromě filmu „ cikáni jdou do nebe“, který jsem kdysi viděla, žádnou jinou inspiraci nemám.

Já vážně nevím a vědět nebudu, dokud se nezeptám. Jenže koho se zeptat? Někoho, kdo v tom tápe, stejně jako já? Nebo si mám zaběhnout na přednášku, postavenou na teorii vyčtené z knih? To jistě můžu, nebude to na škodu, ale stejně mi něco chybí! Chybí mi pohled z druhé strany.

Naštěstí v tom našem světě pěstounském nejsme jen my, co se pyšníme odkazem praotce Čecha, ale i potomci nespoutaných kočovníků z rodu cikánského.
A věřte nebo nevěřte už dávno nežijí v maringotkách, nekradou slepice a umí používat internet. Na štěstí to už konečně dokážu i já a tak do soukromé zprávy na FB vyťukávám svůj první nesmělý dotaz, jen doufám, že mě s ním má kolegyně, taky pěstounka, nepošle do háje.
.......................................................................

(DOTAZ)
Katko, můžu mít na tebe pár indiskrétních, rasově nekorektních otázek? Jinou Rómku k dispozici nemám....

(ODPOVĚĎ)
To zní strašidelně. Jestli chceš slyšet něco o pozitivní diskriminaci, tak to nemůžu sloužit, s tou jsem se ještě nesetkala… ne, teď vážně. Co potřebuješ vědět?

(DOTAZ)
Diskriminaci řešit nechci, to nechám na někom jiném. Mám mnohem důleřitější věci s kterými si nevím rady. Všimla jsem si, že naše devítiletá polorómská holčička je divně cítit, přesto že se denně koupe. Přišlo to najednou, donedávna jsem si ničeho nevšimla. I vlasy, i celý její pokoj je tím prosáklý… ostatním dětem je to nepříjemné... je to normální?

(ODPOVĚĎ)
Nojo, to znám moc dobře. Pokud to do téhle chvíle nebylo, může to být tím, že u romských holčiček nastává puberta poměrně brzo, klidně už v těch devíti letech, a tohle je s tím bohužel spojené. Častější koupání moc nepomůže. U některých dětí je to znát už odmala, hlavně ty vlasy, prostě jsme cítit pro vás jinak.

(DOTAZ)
A co s tím? Přece se to dá nějak řešit!

(ODPOVĚĎ)
Do určité míry se to ovlivnit dá. Například jídlem. Chce to nejíst nic aromatického –

(DOTAZ)
Co je aromatické jídlo? Čemu se máme vyhnout?

(ODPOVĚĎ)
No, aromatické jídlo je všechno, co "voní" - typicky česnek, cibule, koření… Tomu se vyhnout můžeš, když nebudeš dělat tak často bramboráky nebo sekanou, doufám, že to není její oblíbené jídlo. Taky by pokud možno neměla jíst uzeniny a uzené. Ale dělá to i některá zelenina, i celozrnné pečivo, které má hodně vitamínu B – schválně si zkus, jak budeš cítit ty po pár dnech užívání B-komplexu. Jenže celozrnné pečivo a zeleninu jíst potřebuje, nemůže se živit jen rohlíkama. Tělesný pach zvýrazňuje i vepřové a tmavé maso a sádlo….

(DOTAZ)
A co vegetariánská dieta? Ne že bych po tom nějak prahla, ale kdyby to pomohlo, stálo by to za pokus ne?

(ODPOVĚĎ)
Bohužel tě zklamu, vegetariánskou stravou si taky nepomůžete, zažila jsem vegetariány, co byli cítit podobně jako siláž, a nebyli to Romové.

(DOTAZ)
Děkuju pěkně… chceš mi říct, že si mám dát kolíček na nos, nebo nalít na koberec „Cvěty Maskvý“?

(ODPOVĚĎ)
Kolíček by tě asi časem tlačil, a s parfémem opatrně, jo? Především to chce používat pokud možno jen bavlněné oblečení a povlečení. Nepodceňujte výběr mýdla a šamponu, některé syntetické vůně v kombinaci s naší vůni vytvoří opravdu strašlivou směs. Moje zkušenost - šampon je dobrý sensitive med z dm drogerie, ten je úplně bez parfému, nebo šampon pro každodenní mytí s vůní zeleného jablka. Ale jsou dny (podle menstruačního cyklu), kdy je i tohle všechno k ničemu. Trochu se to může upravit, až se vyrovnají hormonální hladiny, ale spíš to bude celoživotní záležitost. Pokud možno vyházet všechnu parfémovanou kosmetiku, čím víc se budete snažit její tělesný pach překrýt, tím hůř to dopadne. Já když už používám něco s vůní (mýdlo, šampon, deodorant...), tak citrusovou, pokud možno jednosložkovou - tj. samotnou mandarinku, grep, pomeranč, hlavně ne kombinace s něčím "nasládlým". Taky jsem měla šampon se zeleným čajem a citronovou trávou, ten byl taky dobrej. A do místnosti používám aromaolejíčky - eukalypt, čajovník, zelený čaj, meduňku nebo meduňku s citronellou. Zjednodušeně řečeno - držím se oranžové, žluté a zelené barvy. Olejíček nakapu do misky s vodou a dám na topení, nebo na vatičku do prostoru, a občas si vatičkou zlehka vytřu i boty. Olejíčky dávám i do prádla, místo aviváže používám ocet (odstraní pachy perfektně) a do něj pár kapek olejíčku.

(DOTAZ)
Je zvláštní, že u jedné to nepozoruju o dost víc než u té druhé , znamená to, že k tomu některé rómské ženy mají větší dispozice a jiné menší?

(ODPOVĚĎ)
Ano, a nejen ženy, ale i chlapci a chlapi. Nejvíc se to právě projevuje v době hormonálních změn, a to je hodně individuální. Ale to myslím platí i pro vás, ne?

(DOTAZ)
Díky za radu, alespoň vím, že náklaďák mýdla a cisterna vody tady nepomůže. Vy nás cítíte stejně?

Jo, je to podobný. Ale třeba i jednotlivé naše kmeny si navzájem moc "nevoní". Alespoň podle mých zkušeností.

(DOTAZ)
A když už jsme u toho, je to jenom vůně, nebo...

(ODPOVĚĎ)
Nene, samozřejmě se naše odlišnost neomezuje jen na vůni, ale i na náchylnost k určitým nemocem nebo projevům. Mně třeba hodně vadí keloidní jizvy. To jsou takové ty vystupující jizvy, tvrdší, světlejší, víc viditelné. Po očkování v šesti letech se mi jizva ztrácela skoro třicet let. Na plastickou operaci si musím nechat zajít chuť, vypadala bych hůř než předtím. Plastický chirurg mi potvrdil, že je to „etnická“ záležitost.

(DOTAZ)
Je ještě něco, co bych měla vědět? V čem jsou vaše holčičky, zvláště při dospívání, jiné než ty naše? Tedy krom toho, že se krásně opálí i při světle žárovky? Což jim, tedy jen tak mimochodem, dost závidím.

(ODPOVĚĎ)
Nojo, je pravda, že vy po opalování někdy vypadáte jako přezrálé rajče. V tom máme určitě výhodu. Ale k tvé otázce....Dospíváme brzo, ve všech směrech, to je pozůstatek z kočovného života, kdy byl hodně nízký věk dožití a bylo potřeba rodit hodně brzy a hodně dětí, aby některé přežily.
Jsme divočejší, ale i zádumčivější, těžko se k nám proniká, najednou narazíš na zeď mlčení, depresivní nálady, výbuchy pláče… a přitom jsme hodně dlouho jakoby nepřiměřeně dětské, a pak najednou zase strašlivě dospělé, podíváš se na dítě a máš pocit, že vidíš utrpení celého světa.

(DOTAZ)
A jak to bylo u tebe? To by mi hodně pomohlo. Potřebuju si to celé nějak srovnat v hlavě, představit si to.....

(ODPOVĚĎ)
Mám bílého otce a romskou matku, která se všemožně snažila naši identitu popřít, takže je to vlastně přesně ta situace, která by se v pěstounské rodině stát neměla. Ale stává se, často z bezradnosti nebo proto, že se pěstouni "divokých" genů bojí. Ale pro ty děti to je strašně důležité, vědět, PROČ jsem jiná a proč se ke mně někdo chová divně. Proč někomu nevoním, někomu vadí, že moc mávám rukama a mluvím nahlas, že si každou chvíli zpívám, tancuju i kolem plotny při vaření...
Když jsem pochopila, co jsem zač, byl to pocit, jako když skončí blbej den a člověk přijde domů. Položí klíče, pověsí si kabát, ze kterýho bolí ramena, zuje nepohodlný boty a sedne si do oblíbenýho křesla. Dneska už mi nevadí, že moje vlasy nepůjdou obarvit na blond, aniž bych vypadala jako … no, prostitutka, tak nosím tmavý a je mi to fuk. Pochopila jsem všechny narážky, urážky, podrazy... pořád mě to štve a bolí, ale vím, že s tím neudělám nic.
Kdybych věděla hned odmala, proč to tak je, uměla bych s tím žít. Třeba bych se vztekala, proklínala osud.... a třeba bych si dřív přečetla tu naši krásnou a dobrodružnou historii a nepřipadala bych si jako poslední z posledních.

(DOTAZ)
Nemám je tedy vychovávat jako naše děti? Já to ale jinak asi nebudu umět!

(ODPOVĚĎ)
Tady je každá rada drahá, u každého to funguje jinak. Já byla vychovávaná jako bílá, naši tohle téma důsledně blokovali, dokud jsem si na to nepřišla sama, mlčeli jak hromadnej hrob.
Měla jsem pořád problémy s ostatníma, pořád na mě někdo něco viděl, já nevěděla, co, mohla jsem se strhat a stejně mi to k ničemu nebylo... Až když jsem zjistila, co jsem zač, tak jsem se s tím prostě smířila a řekla jsem si - tím se ledacos vysvětluje, fajn, aspoň vím, proč na mě tak blbě čumíte.
Tohle se opravdu těžko odhadne, jak to které dítě vezme... kdybysme se někdy sešly osobně, mohla bych ti ledacos povyprávět z historie. Jsou to krásné příběhy, mystické, divoké… jo, hlavně jim nedávej číst "romské pohádky" apod., to je čtení pro dospělé, něco na úrovni horrorů. Ale ona Červená karkulka taky není zrovna roztomilé čtení, když už jsme u toho, že? Krásná knížka je třeba "Ondřejka" od Lily Hodačové, ale dneska už asi nesehnatelná... snad v knihovně?
Já bych doporučovala - načíst a zjistit si co nejvíc, najít pozitivní příklady, je jich dost v dějinách i v současnosti, a až přijdou otázky, být připraven. I na ty fyzické odlišnosti a jejich působení na zbytek světa.

(DOTAZ)
Myslíš si tedy, že bychom měli vašim dětem hned odmalička říkat, že nejsme stejní?Chtějí to vůbec slyšet? Unesou to?

(ODPOVĚĎ)
No… vysloveně jim to vnucovat… to ne. Ale pokud se budou ptát, proč jim Amálka od sousedů říká tohle a Pepíček támhleto, měla bys umět odpovědět. Můj muž to taky nikdy neřešil, nikdy o tom doma nemluvili, sem tam si někdo rejpnul, ale šlo to nějak kolem něj... taky nechápal, proč má pořád problémy ve škole, v práci... a když to pochopil, dost se uklidnil. Prostě mi polibte šos, víc dělat nemůžu, tak si trhněte.
Někdy je potíž v tom, že pěstouni, kteří moc moc moc chtějí jakékoli dítě, přistoupí na dítě jiného etnika, ale pak mají problém ho přijmout takové, jaké je - snáz přijmeme dítě, které se nám podobá.

(DOTAZ)
Je vůbec možné dítě jiného etnika přijmout takové jaké je? Trochu se bojím toho, že si to jen namlouváme a podvědomně se ho stejně snažíme nějak změnit k obrazu svému. Nebo si myslíš, že to dokážeme?

(ODPOVĚĎ)
Samozřejmě – pokud si ho bereš s plným vědomím jeho jinakosti. Jenže – když to vezmu do důsledků, je těžké sžít se třeba i s partnerem z jiného prostředí, stačí, aby jeden byl z města a druhý ze vsi, nebo jeden „z paláce“ a druhý „z chalupy“. I spolubydlící na internátě řeší vzájemnou „kompatibilitu“, když jeden je z Prahy a druhý z Horní Dolní.
Taky dítě nemusí přijmout okolí, takže pěstoun nebo adoptivní rodič bojuje tak nějak na dvou frontách. A někdy se svede na "geny" to, co by u bílého dítěte byla - zcela správně - "ústavní deprivace" - "chudák dítě opuštěné matkou"... atd.
Proto bohužel dochází tak často k tomu, že dítě nakonec uteče "ke svým" - protože není nikde přijímáno jako člověk, jako osobnost s klady a zápory, ale skrze svůj původ. Je to už tak komplikované pro každé přijaté dítě - když totiž něco provede biologické dítě, tak je to proto, že "je to celej děda/strejda Franta, to je/bylo taky takový střevo splašený" a celá vesnice ví, že to je ten Frantovo kluk, no celej von, pamatujete, jak tenkrát v sedmdesátým roce s naším Honzou....
Jenže cizí dítě je prostě cizí, kdoví, co je to zač!
Kdo ví, co byli rodiče!
Určitě skončí v kriminále... a teď si k tomu přidej ještě jinou barvu a je hotovo, společnost onálepkuje tmavovlasého kluka, co rozbil míčem okno, jako budoucího kriminálníka, zatímco u blonďatého Pepana by se tomu půl vsi chechtalo a vzpomínalo na vlastní vylomeniny.

Holčičky to mimochodem nemají o nic snazší, vždyť už učitelky ve školce preferují modrooké blondýnky - mariánský kult v plné parádě. Přitom panna Marie byla Židovka a zcela určitě nebyla blondýnka, tohle napáchala až katolická církev. Všimla sis, že i v pohádkách je skoro vždycky hodná holčička blondýnka a ta zlá černovláska?
A aby toho nebylo dost - je pravděpodobné, že pokud se ve škole / školce sejde víc romských dětí, z toho pouze jedno pěstounské (nebo ado), bude na tom právě tohle dítě nejhůř. Neptej se, proč. Ale až se ve třídě jednou něco ztratí, půjde učitelka prohledat jeho aktovku, ne těch ostatních Romčat, na ty si totiž netroufne, tedy netroufne si na rodiče. Jenže na pěstouna ano. Takže diskriminace "na druhou".
S tímhle vším by měli budoucí pěstouni počítat a vzít si dítě jiného etnika jen v případě, že si tohle všechno uvědomují a jsou ochotni s tím žít. Přála bych si, aby se „naše“ děti dostávaly jen do rodin, které vědí, co dělají a počítají i s reakcemi okolí. Ale na všechno nemůže být připraven nikdo. Bohužel, nemám pocit, že by se v rámci přípravy a školení pěstounů a adoptivních rodičů tohle téma probíralo dostatečně intenzivně. Například u nás se o tom nemluvilo vůbec, jako by téma „etnikum“ bylo tabu. Jenže zavírání očí před skutečností nikomu nepomůže. Pak se divíme, že se dítě v náhradní péči „nevyvede“, když mu rovnou všichni dávají najevo, že od něj nic jiného nečekají.
Asi jsem ti moc optimismu nepřidala, viď?

(DOTAZ)
No to nepřidala, lhát ti nebudu, ale taky jsi mě zas tak moc nevyděsila. Vlastně jsem ráda, že jsi mě hned neposlala do háje. Vždyť my to těm našim holkám taky zrovna moc neusnadňujeme. Ale chtěli by jsme, to mi věř! Obávám se, že než se tou záplavou informací prokoušu, budou už nejspíš vdané. Ale co, ráno naběhnu do drogerie a trochu jí vyplením. Co bude vonět po citrusech, to bude moje! Taky se, snad po třiceti letech, mrknu do obecní knihovny, pokud tedy ještě stojí. Možná tam něco vyšťourám. Upravíme jídelníček, tedy když budou holky doma, protože bramboráky bez česneku bych asi trvale neobhájila. To abych je odhlásila i ze školní jídelny co?.... Blbost!... Budeme si muset vystačit s tím, že do nich nebudu zbytečně ládovat salámy a párky. Ten vitamín B to je taky pěkná zrada. Vždyť já ho do dětí cpu v tabletách, kvůli komárům a klíšťatům! Kdo mohl tušit, že od vás nedohání jen dotěrný hmyz. To byl samozřejmě vtip. No a s tím věčným švitořením, tancováním a ověšováním se cetkami, s tím jsme se už srovnali dávno. Doma to máme jak o vánocích celoročně. Kam oko dohlédne tam se to blejská. V tom problém nevidím. Díky za informace a.......víš co? Já se nejspíš zase brzy ozvu. Máme před sebou ještě pořádně dlouhý kus cesty a osobní rádce bude k nezaplacení. Ani já nechci, aby se naše holky musely jednou vyrovnávat s následky naší naivity a krátkozakosti. Fakt bych nechtěla napáchat nějaké škody, aniž bych jim chtěla ublížit.

(ODPOVĚĎ)
Klidně, třeba si ještě na něco vzpomenu....

(DOTAZ)
A kdyby ne, můžeš mi dát nějakou lekci z rómštiny, pokud jí tedy umíš :-)
Tak díky a ahoj....jdu prohrábnout koupelnu, jestli tam není ještě zbytek citronového šampónu a pak prohledám lednici, snad tam najdu něco kromě párků a salámu......
To nám to pěkně začíná :-)

…............................................................
Poděkování: Děkuji tímto, kolegyni pěstounce, která mi poskytla cenné informace, podělila se se mnou o peripetie, kterými sama prošla v období svého dětství i dospívání. Věřím, že nám to pomůže v rozhodování, jak dobře vychovávat Rómské dítě v naší nerómské rodině.