Sociální nevyzrálost z pohledu amatéra

To že se potýkáme se sociální nevyzrálostí dětí v NRP, není žádné tajemství. Slyšíme to od psychologů i neurologů, ale co to vlastně je? Před časem jsem si o tom chtěla něco přečíst na netu. Zjistit jak se, sociální nevyzrálost, liší od mentální retardace nebo od zpoždění ve vývoji. Nenašla jsem téměř nic. Sepsala jsem alespoň svůj amatérský pohled na věc.

SOCIÁLNÍ NEVYZRÁLOST Z POHLEDU AMATÉRA

Ne každé dítě dostane do vínku plnou náruč inteligence a schopnost jí využít.

Rodí se bohužel i děti, kterým byl dar poznání, porozumění a pochopení dán jen v docela malinké špetičce. Vídáme je často. Doba kdy byly skrýváni před okolním světem je už na štěstí dávno za námi a tak žijeme vedle nich, aniž by v nás vyvolávaly rozpaky. Jsou prostě takoví a my to respektujeme. Víme že se možná nikdy nenaučí vlastní podpis, bez pomoci druhých si nedokáží koupit ani rohlík a kdo by je chtěl zneužít, dostane k tomu, díky jejich jednoduchosti, nespočet příležitostí. Většinou každý chápe, že od nich nemůže očekávat rozumné chování ani to, že převezmou zodpovědnost za chyby, kterých se, kvůli své prostotě, dopouští. 

Nemůžou, protože to nedokáží! Nikdo o tom nepochybuje a nikdo to po nich ani nežádá, protože tak je to prostě nastavené. Známe takové děti a v pěstounské péči jich není málo, ale o nich dnešní článek nebude. Tyto děti už mají karty rozdané a i když v nich žádná esa nenajdeme, jsou v pěstounské péči přijímány takové jaké jsou.

Co ale s dětmi, které na první pohled jako postižené nevypadají?

Nevypadají tak ani na pohled druhý nebo třetí....vlastně na žádný pohled. Mluvíte s nimi a máte pocit, že před vámi stojí šikulové. Čtou, počítají, vědí jak se jmenuje město ve kterém žijí i co je právě za měsíc. Říkáte si bezva kluk nebo holka, ale jen do chvíle než ho ponecháte na pospas jemu samotnému. V okamžiku kdy mu přestanete organizovat jeho volný čas, ujmou se vlády pudy a dítě je dočista ztracené.

To že si dokáže přečíst nápis se zákazem vstupu na nebezpečné místo, je úplně k ničemu, protože je mu to fuk. Jsou to pro něj jenom písmena a nebude přemýšlet nad jejich výstražným obsahem. V hlavě se mu zrodí nápad a nic jiného, pro tuto chvíli neexistuje!

Je jen ten nápad a on!

Přeleze plot, vylomí branku, překoná jakoukoli překážku jen aby dosáhl svého. Na konci vždy nebývá záměr něco odcizit nebo zničit. Jde jen o to, zrealizovat nápad! Netrápí ho zlikvidovaný plot, který za ním zůstane. Nevidí pošlapané záhony, polámané ovocné stromky ani uštvané slepice, které pro své pobavení, naháněl klackem, přesto že doma se mazlí s každým živým tvorem, který se mu připlete do cesty.

Je mu jedno, že na druhém konci pozemku pobíhá cizí pes, který znamená hrozbu, nebo že se jeho majitel může každou chvíli vrátit domů. Nepřemýšlí nad tím, nezabývá se důsledky. Ani ho nenapadne, že by nějaké mohly být. Ve chvíli kdy expedici "nápad" dokončí, je zapomenuta....vytěsněna....nikdy se nestala! A to i v případě, kdy v jejím závěru čeká nemilé překvápko v podobě odhalení.

Zatloukat, zatloukat a zatloukat!!! To je pravidlo, kterým se řídí kde kdo, ale v tomto případě to je jiné. Dítko vám nabídne celou řadu vysvětlení, svou výpověď bude neustále upravovat až se sám zamotá do pasti lží, ale stejně nepřipustí že něco provedl. Z jeho pohledu, kterému sám věří, se nic nestalo. Trest který následuje, nikdy nepřijme. Považuje ho za křivdu, protože on přece nic neudělal!

Můžete ho potrestat, ale nedosáhnete toho, aby se ze své chyby poučil, protože on to jako prohřešek nevnímá. K čemu je tedy trest když nevede k tomu, aby dítě varoval nebo poučil?

Necítí vinu, lítost ani stud. Není mu trapně ani nemá potřebu chybu napravit. Od těchto pocitů je nejspíš oproštěn. Jediné na co se soustředí je čekání na vynesený ortel. Nechce být omezován, trestám ani svázán nějakým zákazem, chce volnost!
Pokud dojde na nepopulární opatření, jako je zvýšený dohled a nebo zákaz oblíbené činnosti, ztropí cirkus který nikdo nepřeslechne. Když je ale celá záležitost ukončena pouze domluvou, proteče jeho myslí, stejně jako divoká řeka korytem a dítě se začne chovat jako by se nic nestalo. V jeho světě se opravdu nic nestalo. Včerejšek nikdy nebyl a zítřka je daleko. Máme tu dnešek a ten je třeba si užít! Tak uvažují děti, které žijí pouze daným okamžikem. Jako by na nic nevzpomínaly a na nic se netěšily. Žádné rady si nevezmou k srdci a žádné sankce je nevarují! Řídí se pudy a momentálním nápadem.

Potíž je v tom, že nikdo neví co s nimi. Nejsou prý tak hloupí, aby nepochopily, že jsou věci, které se dělat prostě nesmí. Ve svém věku už mají mít rozum, vždyť ve škole problémy nemají, což dokazuje, že jsou úplně normální, tudíž zodpovědní za své chování!

Omyl!

Nejsou stejní jako jejich vrstevníci.Nejsou normální a nejspíš ani zodpovědní za své chování. Jedná se o děti s poruchou, které se říká " sociální nevyzrálost" ale spíše
by se na ní hodil název " sociální retardace".

Tato nevyzrálost, která mnohdy přeroste až v sociální nepřizpůsobivost se nemusí vůbec týkat školní výuky. Dítě může učivo svého ročníku zvládnout dobře. Problémy bude mít pouze oblasti chování, které bude postrádat jakékoli zábrany. Bude mu jedno co si o něm myslíme, komu ublíží, čí přízeň ztratí a co všechno riskuje. Jeho vystupování nebude v žádném případě odpovídat biologickému věku. Ve dvanácti letech se, v mnoha směrech, bude chovat a projevovat jako šestiletý capart. I komunikace bude na úrovní předškoláčka a mnohdy ani to ne. Takové dítě bez ostychu a hlavně bez pudu sebezáchovy klidně osloví cizího člověka, kterého náhodně potká. Zeptá se ho
na jméno bydliště i na to jestli mu dá peníze, aby si mohlo něco koupit.

Požádá ho o doprovod nebo o to, aby smělo jít k němu domů. Proč? Prostě proto! Chce..... může...... není na blízku nikdo kdo by ho zadržel...to je jediný a dostatečný důvod! Přes veškeré vysvětlování rizik, která tato okamžitá navázanost na každého kolemjdoucího přináší, dítě jedná, opakovaně bez rozmyslu a bez toho aby
přemýšlelo o důsledcích. Vidí neznámého člověka, má potřebu dát se s ním do hovoru, tak ho prostě osloví. Okamžitě je to pro něj strejda nebo teta a těm se přece věří.

Na stejné potíže narážíme, když po dítěti chceme aby dodržovalo alespoň nějaká pravidla. O výchově jako takové, nemůže být ani řeč! Za velký úspěch považujeme, když dítě pochopí že si nemůže vzít všechno co chce, protože to patří někomu jinému. Ale to se obvykle moc nedaří. Dítě o kterém je řeč, není nastaveno na ohleduplné jednání a přemýšlení o tom, že když sní pět oplatek, další děti budou bez svačiny. Takhle prostě neuvažuje. Zase je pouze on a jeho chuť na oplatky. Nic mezi tím ho nezajímá. Pečlivě poschovávané obaly od úlovku, svědčí o tom že si uvědomuje špatnost toho co provedl. Ale i tak odmítne trest, pokud by mu byl následně vyměřen. Bude zapírat, dokud to bude možné a po prokázání viny ztropí scénu při které
doslova chrlí obvinění. Nikdo ho nechápe, všichni jsou na něj zlí, za všechno může vždycky jenom on, nikomu jinému se nic nevyčítá, už tady dál nebude....

Je jak zaseknutá gramofonová deska a místo, aby se raději ztratil z dohledu, svým neustálým obviňováním všech okolo a apelováním na nespravedlnost, která se mu děje si nakonec vykoleduje daleko přísnější trest než by byl za samotný přestupek. A to je rovněž jeden z faktorů nevyhodnocení rizik.

Zahnal nás do kouta, tak že nebyla možná domluva ani vysvětlování proč to či ono dělat nemůže. Nepřiznal, že udělal chybu i když jsme mu v kapse našli pět obalů od oplatek. Neprojevil lítost nad tím, že ostatní děti neměly nic. Nebyl ochotný alespoň zmlknout, když jsme si s ním o tom chtěli promluvit. Nevadí mu co provedl, nemá výčitky svědomí a už teď ví, že to, při první příležitosti, stejně udělá znova. Na otázku co by sis přál na svém životě změnit a nebo co je ti nejvíce líto, rozhodně neodpoví, že by chtěl umět ovládnou pokušení, které ho nutí krást ani, že ho mrzí jak se na něj lidí dívají. Ví, že to je špatné, ale nehodlá nic udělat proto aby se změnil.

Krádeže, podvody, pozdní příchody, zbytky jídla naházené mezi oblečením, použité slipy hozené za skříní, to všechno je na denním pořádku. Často dochází k ničení v i ztrátě věcí, ať už záměrnému nebo z lajdáctví, protože na ničem nezáleží, nic pro něj nemá žádnou hodnotu. Materiální ani citovou. Je to začarovaný kruh ze kterého se nedá uniknout.

Na jedné straně je dítě, které se na vás věší, vyžaduje mazlení, ujišťuje vás o své náklonnosti, ale sotva se otočíte sebere vám židli pod zadkem. Ne proto, že by vám chtělo ublížit, nebo proto že je tak škodolibé, ale prostě ho to napadlo a tak to udělal. Když dojde ke konfliktu, tvrdí tak přesvědčivě, že o ničem neví, že jste na pochybách. A nic na tom nemění ani fakt, že stokrát předtím jste mu naletěli jako největší hlupáci. Jeho přesvědčivá tvrzení, udivený výraz ve tváři a ujišťování že tentokráte je v tom vážně nevinně, to všechno je tak opravdové, že uvěřit v opak je nesmírně těžké.

Pokud nepovolíte a pořádně ho přitlačíte do kouta, přizná se, ale způsob i tón hlasu opět nesignalizuje lítost, ale zlobu.

" No tak jsem to udělal, no! "

Co na to říci když víte že to bude zítra znova? Zítra, pozítří, za týden, za pár měsíců možná i let. Vždyť už s tím bojujete od chvíle kdy k vám přišel. Sotva chodil, dokázal říci jen pár jednoduchých slov a už to tam bylo! Ničil hračky, vyhazoval věci z okna, prohrabával skříňky, bral si co nebylo jeho, pokřikoval na lidi, žebral sladkosti, lezl návštěvám do tašek. Ale taky uměl spoustu básniček, maloval hezké obrázky, poznal i cizokrajná zvířátka, počítal do stovky dříve než si dokázal zavázat kaničku, četl celé věty ještě než nastoupil do první třídy.

Chytrý kluk nebo hlupák? 
Můžeme tomu říkat sociální retardace, ale co s tím, to nikdo netuší. 
Můžeme ho milovat, opatrovat, ale dokážeme ho připravit pro život?
 
Psychiatr, psycholog, neurolog, terapeut, všichni jsou v pohotovosti. Lámou si nad tím oříškem hlavu.Když je dítě hloupé, počítá se s tím, že je pro život nepoužitelné. Kdo neumí psát, číst a počítat, logicky není schopný obstát v tak složitém světě. Zvládnou to ale tyto děti? Děti, které ač inteligencí zrovna
neoplývají, přesto jí mají dost na to, aby pochopily základní pravidla obyčejného společného soužití?

Já to prostě nevím! Co ale vím je, že nás právě tyto děti potřebují nejvíce. Bez naší pomoci se těžko někdy zapojí do běžného života.