SOUD ŠALAMOUNŮV A PĚSTOUNSKÁ PÉČE

Soud Šalamounův a pěstounská péče

Zdeněk Matějček

Náhradní rodinná péče 
Kdy a jak se utváří vztah dítěte k matce a k otci, jaké jsou podmínky tohoto vztahu, za jakých okolností péče o dítě jinými osobami než vlastními rodiči může být problematická a za jakých okolností škodlivá není?

Dovolte mi, prosím, na úvod připomenout známý biblický příběh o Šalamounově soudu. Bydlely spolu dvě ženy, obě porodily, dítě jedné zůstalo na živu, dítě druhé zemřelo. Tato druhá žena své mrtvé dítě zaměnila za dítě živé. Okradená matka se odvolala ke králi Šalamounovi, žena-podvodnice však stála na svém a rozhodně tvrdila, že její dítě je to živé. Svědků nebylo. Co se dělo dál, zní v kralickém překladu takto:
Protož řekl král: Přineste mi meč. I přinesli meč před krále. Tedy řekl král: Rozetněte to dítě živé na dvé a dejte jednu polovici jedné a polovici druhou druhé. Ale žena, jejíž syn byl ten, kterýž živ zůstal, mluvila králi a řekla: Prosím, pane můj, dejte jí nemluvňátko to živé a nikoli nezabíjejte ho. Druhá pak řekla: Nechť ani mně ani tobě, rozetněte.
K čemuž odpovídaje král, řekl: Dejtež této dítě to živé a nikoli nezabíjejte ho, onať jest matka jeho. Tedy uslyšavša všickni Izraelští soud tento, kterýž vynesl král, báli se krále, nebo viděli, že moudrost Boží je v srdci jeho k vykonávání soudu.

Význam a ochrana dětské „vázanosti“

Už moudrý král Šalamoun v lásce mateřské (potažmo i otcovské) viděl mezi jiným schopnost matky (potažmo otce) jednat v zájmu dítěte i za cenu sebezapření, třeba krajního a krutého. Stejně tak moudrý král Šalamoun věděl, že dítě není předmět, který se dá koupit, ukrást nebo půlit ve dví. Vědí to i dnes naši soudci a soudkyně?
Co nám chce mezi jiným říci tato dávná historie? Že „pravé“ matce je prospěch dítěte nade vše. V krajním případě je ochotna, aby jeho život zůstal zachován. A právě na tuto biblickou moudrost vyslovenou ústy Šalamounovými jsem musel velmi intenzivně myslet, když jsem dostal od profesora Bernharda Hassensteina a od jeho paní Helmy studii nazvanou (v překladu) „Význam a ochrana dětské vázanosti“. (Tento příspěvek vyšel loni v Heidelbergu v publikaci redigované Klausem G. Conradem pod názvem „Naše děti - naše budoucnost“, s podtitulem „K společenské odpovědnosti za rodinu a výchovu“.) Pro německé slovo Bindung v titulu práce manželů Hassensteinových nemáme zcela výstižný český výraz – doslova je to „vázanost“, ale znamená to spíše schopnost k někomu se vztahovat, navázat vřelý a trvalý (tj. „závazný“) citový vztah, život s někým „sdílet“, být k někomu poután, nikoli však spoután. Tedy vztah, jaký se za normálních okolností vytváří mezi rodiči a dětmi od dob biblických až do dneška.
Musím ještě na okamžik odbočit k osobě profesora Hassensteina. Je to významný badatel v oblasti biologie chování. Je to on, kdo snesl přesvědčivé antropologické doklady, že člověk je „ein ehemaliger Tragling“, čili „nošenec“. Že jeho mládě je odkázáno na pomoc a ochranu těch, kdo je v případě nebezpečí vezmou do náruče a „odnesou“. A že má v říši živočišné své zcela jedinečné místo právě hloubkou a trvalostí citových vztahů, jimiž je od časného dětství poutáno k „svým lidem“, tj. těm, kdo je zbavují úzkosti a strachu a kdo mu poskytují vědomí životní jistoty. Schopnost takovýto vztah navázat je do lidské osobnosti zabudována už na úrovni biologické, takže se stává živnou půdou, z níž pak mezi jiným vyrůstá i specificky lidské rodičovské chování vůči dítěti, stejně jako chování dítěte vůči rodičům.

Dvojí rodičovství
Ve své studii manželé Hassensteinovi odpovídají na otázky, kdy a jak se utváří vztah dítěte k matce a k otci, jaké jsou podmínky tohoto vztahu, za jakých okolností péče o dítě jinými osobami než vlastními rodiči může být problematická a za jakých okolností škodlivá není. Nakonec pak ukazují, že je dvojí rodičovství - jedno biologické, dané početím, těhotenstvím a porodem, druhé duševní a duchovní. Dítě v kojeneckém a batolecím věku může pociťovat a zažívat jen toto druhé rodičovství. Jeho potřeba kontaktu s lidmi je založena biologicky – avšak dítě samo nemá pražádné vrozené ponětí o tom, kdo jsou jeho pokrevní rodiče. „Vtiskne si“ do vědomí ty osoby, které se o ně starají, i s jejich nezaměnitelnými vlastnostmi, jako jsou hlas, podoba, způsob reagování atd.
Při časné adopci nebo pěstounské péči probíhá tedy mezi dítětem a osobami na místě rodičů týž proces „vázanosti“ jako mezi dítětem a pokrevními rodiči. Vzniká „faktické rodičovství“ a „zralá vzájemná vázanost“ (či zralé vzájemné pouto). Podmínkou je tedy stálost a kontinuita osob a vztahů. Přerušení takovéto pravé a faktické vázanosti k osobě, která stojí na místě matky, by bylo pro dítě těžkým existenciálním neštěstím, říkají Hassensteinovi, takže zachování onoho pouta je prostě „vyšším přikázáním“ v zájmu a ku prospěchu dítěte.
Až sem nejsou našim čtenářům uvedené poznatky neznámy.

Zkušenosti z Německa
Ostatně manželé Hassensteinovi ve svých pramenech uvádějí německé vydání naší knížky o psychické deprivaci a studii o psychických potřebách dětí. Nové, pozoruhodné a pro mne (upřímně řečeno) překvapivé jsou však důsledky, které z těchto poznatků pro společenskou praxi odvodily německé soudy! A to soudy v celé své hierarchii, od těch nejnižších až po ten nejvyšší, tj. ústavní. Přitom nejde vlastně o nich jiného než o právnické „dotažení“ oněch novodobých poznatků z biologie chování, vývojové psychologie a sociální psychologie dětství. Je-li totiž zachování onoho jednou už vytvořeného citového pouta např. k pěstounům (Němci hezky říkají „Pflegeeltern“) nesporným „vyšším přikázáním“ v zájmu a ku prospěchu dítěte, pak musí i pěstounský svazek stát pod ochranou zákona. Doklady o tom manželé Hassensteinovi obsáhle citují. Vyberme z těchto citací aspoň některé.
Tak už sám zákon říká: „Žije-li dítě už delší čas v pěstounské péči a chtějí-li je rodiče pěstounům odebrat, může poručenský soud z moci úřední nebo na návrh pěstouna nařídit, aby dítě u pěstouna zůstalo, jestliže nebo pokud pro takové nařízení jsou dány předpoklady, a to zvláště s ohledem na důvody nebo dobu trvání pěstounské péče.“
Soud ve Frankfurtu n/M v r. 1984 formuluje svůj výrok takto: „Jestliže dítě žije delší dobu v pěstounské péči a není-li nějaký pádný důvod, aby dítě bylo z pěstounské péče odebráno, pak požadavek opatrovníka (pozn. „des Sorgeberechtigten“ = rodiče) na odebrání dítěte představuje zneužití (!) rodičovského práva.“
Do třetice, vrchní zemský soud v Karlsruhe již v r. 1978: „Jestliže opatrovník (tj. rodič) - ať z jakéhokoliv důvodu - svěří někomu své dítě do péče, může se tento pečovatelský poměr vyvinout ve vztah, který má všechny psychologické prvky dobře fungujícího vztahu mezi rodiči a dítětem. Jak senát již zásadně vyjádřil, není existenciální vztah rodiče-dítě podmíněn pokrevním rodičovstvím a může být vůči pěstounům stejně pevný (nezlomný) jako k vlastním rodičům. Odebrání dítěte z jeho pěstounské rodiny, v níž zapustilo kořeny, lze jen tehdy připustit, jestliže by to znamenalo změnu v umístění z pádných důvodů, jako třeba že by dítě bylo v dosavadní pěstounské péči zanedbáváno.
Senát uznává, že vlastní matku těžce postihuje, jestliže se musí svého dítěte zříci. Avšak na zákonem zaručené rodičovské právo nemůže být pohlíženo jako na něco odděleného (odpojeného od své funkce, totiž od realizace zájmu dítěte, a proto nemůže sloužit k tomu, aby se jím prosazovaly osobní záležitosti nebo přání některého z rodičů. Poněvadž vyjmout dítě z dosavadní péče by za daných okolností jeho blahu škodilo (pozn. bylo by neslučitelné s jeho prospěchem), nutno dosavadní pouto dětí k jejich pěstounům chránit stejně tak, jako kdyby děti měly pevné pouto k své pokrevní matce.“
Ústavní soud německé spolkové republiky pak už odpovídá na stížnosti vznášené proti citovaným rozhodnutím ve prospěch zachování pěstounské péče, jestliže vlastní rodiče se bez pádných důvodů domáhají svého práva a žádají vrácení dítěte do své péče – přičemž „pádnými důvody“, jak jsme viděli, nemůže být pouhá ochota či přání vlastních rodičů dále o dítě pečovat, nýbrž jenom nějaké vážné nedostatky v samotné pěstounské péči. Ústavní soud – vynecháme-li odvolávky na různě zákony – říká toto: „Je slučitelné se základním zákonem, že .už sama doba trvání pěstounského vztahu může vést k nařízení, aby dítě (v pěstounské péči) zůstalo, jestliže se dá očekávat těžká a trvalá újma na tělesném nebo psychickém prospěchu dítěte při předání rodičům.“ K tomu ve vysvětlujících komentářích pod písmenem c) se říká, že soud má napadené rozhodnutí za slučitelné se zákonem, a že (doslova) „požadavek rodičů na vrácení dítěte je projevem krutosti (!) vůči vlastnímu dítěti“ a že „ústavní stížnost jen zrcadlí neschopnost vlastních rodičů vcítit se do psychicky svého dítěte“. Pod písmenem d) se k tomu dodává, že „při kolizi zájmů mezi dítětem, rodiči a pěstouny musí být blaho dítěte určujícím činitelem“. Konečně pod písmenem d) se argumentace dále rozvádí a praví se doslova, že „tím se vychází vstříc poznatkům z dětské psychologie, podle nichž už v nejčasnějším dětství se dítě váže k osobě, jež k němu má vztah, tj. v tomto případě k pěstounům - jejich přechodná nebo trvalá ztráta je pak dětmi vnímána jako těžké trauma s negativními důsledky v oblasti psychické nebo tělesné. Jednání rodičů požadujících vrácení dítěte představuje zneužití rodičovského práva na péči o dítě a znamená závažné ohrožení prospěchu (blaha) dítěte“.

Co k tomu dodat?
Že už moudrý král Šalamoun v lásce mateřské (potažmo i otcovské) viděl mezi jiným schopnost matky (potažmo otce) jednat v zájmu dítěte i za cenu sebezapření, třeba krajního a krutého. Stejně tak moudrý král Šalamoun věděl, že dítě není předmět, který se dá koupit, ukrást nebo půlit ve dví. Otázka však zůstává, vědí-li to dnes už i naši páni soudcové a naše paní soudkyně. Možná, že i u nás existuje už nějaký soudní výrok podobný těm německým - byl bych velice vděčný za upozornění.
Nebylo by dobře dát v této věci podnět třeba i ústavnímu soudu? Neučinil tak snad už někdo? Myslím, že by se mnohé věci konečně vyjasnily, zvláště když v poslední době jsme byli svědky několika dosti dramatických „návratů“ dětí z rodin pěstounských do rodin vlastních rodičů, přičemž jsme mohli mít velmi vážné pochybnosti, jednalo-li se v souladu s „poznatky dětské psychologie“. Jen pro pořádek dodávám, že výrok německého ústavního soudu pochází z roku 1984!