Z pohledu pěstouna 10 - Jede se domů

Snad ani nespočítám kolikrát jsem si v duchu představovala chvíli, kdy si budeme z nějakého ústavního zařízení odvádět děti. A teď to tady bylo. S hromádkou nového obleční, které jsme klukům přivezli a krásnými batůžky, čekáme až se děti naobědvají. Čeká nás dlouhá cesta.

Po chvíli se dveře otevírají a kudrnatá hlavy tety, která nám při první návštěvě prchla na zahradu a ponechala nás v obležení běsnících dětí, se na nás zubí v dřevěných futrech. "" hlásí s rozpačitým úsměvem. Během dalších pár minut přichází do místnosti s talířem polévky a staršího z kluků vede za ruku "Zkusíme to tady" hlásí na vysvětlenou." Snad něco sní, když uvidí, že jste neodjeli"

Zbytečný pokus. Nesnědl nic. Byl nezvykle zaražený, jako by to ani nebyl on. Jen stěží bych si ho spojila s klukem, který před dvěma týdny řádil v herně jak smyslu zbavený, skákal po nábytku, házel hračkami a zmítal se na zemi v hysterickém záchvatu jen proto, že měl z podlahy posbírat pár kostek ze stavebnice.

Přiznám se, že tahle verze dítěte se mi zamlouvala mnohem  víc. Bylo mi ale jasné, že je zaskočený náhlou změnou situace a iluze klidného dítka, nevydrží dlouho. Nejspíš to nebylo jednoduché ani pro něj. Tolik se toho za posledních pár dní přihodilo. Jede domů! Ale, co to je domů? Přijela si pro něj maminka, kterou nezná, zatím co tu, kterou vídal na příležitostných návštěvách, nikde nevidí. Dovedu si představit jaký zmatek to v jeho hlavě vyvolalo, přesto se těšil a bál se, že mu ujedeme. Dokonce tak moc, že nemohl ani jíst. Přitom jídlo, patří u dětí v ústavní péči k jedné z nejoblíbenějších činností. Tak trochu jim vynahrazuje všechny ty nenaplněné potřeby a přináší jim pocit uspokojení. Dnes ale ne! Dnes je oběd jen
zbytečným zdržováním, protože venku čeká velké auto, které ho odveze na výlet.

Myslím, že si kluci nedokázali představit, že se ve skutečnosti o výlet nejedná a že na konci té cesty na ně čeká nový domov. Nejspíš jim to bylo úplně jedno. Důležité bylo, že se něco děje. Cokoli. Pojedou autem. To samo o sobě stačí.

V nových teplákových soupravách s kšiltovkami na hlavách a baťůžky na zádech jim to moc slušelo. Jen kdyby jsme nezapomněli na boty! Ty zůstaly doma na kuchyňské lince. " Nevadí, boty jim necháme! " vyřeší situaci ředitel, když před nás pokládá stoh lejster k podpisu.

Konečně dochází i na plyšové krtečky, které kluci nachází ve svých baťůžcích. Moc je ale nenadchli. Zato balíčky s gumovými medvídky je upřímně potěšily. Hned se do nich s vervou pustili a do pár minutek byly oba pytlíky prázdné.

Ještě pár instrukcí na cestu, kynedril a poslední ústavní pohlazení. Teta nás doprovází k autu a pomáhá kluky připnout do sedaček. Předává jim balíčky převázané fialovou stužkou, a nás žádá o zprávu, jak se dětem v novém domově daří.

Slibujeme, že určitě dáme vědět. Loučíme se a vyrážíme k domovu. Kluci sedí jak zařezaní. Iluze klidných, hodných dětí ještě pořád funguje! Kéž by vydržela, co nejdéle! Kéž by vydržela na pořád! Jak bláhové a naivní přání! Tachometr v našem autě nenapočítal ani první desítku kilometrů a kluci už začali odlamovat první ozdobné cetky na plastových formulích, které dostali na rozloučenou. Na zemi se válela hromádka balících papírů a dvě fialové pentle. Tak snad je to na chvíli zabaví. Na památku jim pak schovám, každému, alespoň jedno kolečko.

Nevydrželo! Po dalších pár kilometrech je odlamování ozdob přestalo bavit a dožadovali se rozepnutí bezpečnostního pásu na svých autosedačkách. Přesněji řečeno, dožadoval se ho starší k kluků, ten menší jen všechno opakoval po svém bráškovi. Na štěstí jsme brzy dorazili do Karlových Varů, kde byla naplánovaná krátká pauza, kvůli oplatkám z kolonády. Tušit, co tato zastávka způsobí, oželím ten cukrářský skvost a pádím k domovu, dokud je šance, že zabere kynedril a kluci usnou.

Těsně před naší plánovanou zastávkou v Karlových Varech, začal klukům kynedril zabírat. Seděli ve svých nových autosedačkách a pomalu ztráceli kontakt se světem. Když manžel konečně zaparkoval, zatuhli docela. To nám to pěkně začalo, povdechl si náš otec a už už se chystal navrhnout, že kolonádu a sušenky vyškrtneme z programu. To ovšem nepřehlédl náš synek, poprvé od rána vyndal sluchátka z uší a zoufale zvolal. "Nechystáte se odjet, že ne!"

Manžel něco nevrle zavrčel a neochotně vypnul motor. Z kufru auta jsme vytáhli zapůjčený sportovní kočárek a spícího dvouletého mrňouse do něj položili. Tříletého staršího brášku vzal manžel na ruku a vydali jsme se pro ty slíbené karlovarské oplatky.

Je pravda, že na kolonádě to úžasně vonělo. Možná právě to kluky probudilo a opět nastartovalo. Baterky měli čerstvě dobité. V prvním stánku s upomínkovými předměty jsme zakoupili srkací hrnečky a pustili se do testování všech léčivých pramenů. Labužnicky jsme chroupali lahodné oplatky všech příchutí. Bylo krásně, sluníčko nás hřálo do zad a naše nové děti radostně poskakovaly okolo nás. Dokonalá idylka!

Pobíhaly od stánku ke stánku a natahovaly ručičky po dalších a dalších pochutinách. Den jako malovaný. Když už kluci schroustali vagón oplatek, manžel projevil obavy o jejich zažívací ústrojí a taky o své auto.

"Už jim nic nedávej, budou přetláskaní! zavelel. Hodí mi v autě šavli přímo za krk!." Souhlasně jsem přikývla a obloukem jsem se vyhnula dalšímu kiosku s vonícími lákadly. Starší kluček se mi vytrhl z ruky a rozeběhl se přímo k oplatkám.

"To už stačí, bolelo by tě bříško." Snažila jsem se obhájit svůj postoj. "Ještě chci!" Vykřikl a zadupal. Verze hodného chlapečka se definitivně někam vytratila. Jsme opět v realitě!

"Až za chvíli." Začala jsem smlouvat. Chlapeček ale smlouvat nehodlal, vztekal se čím dál víc. Manžel ho chytl za ruku a snažil se ho odvléci k nedaleké lavičce. Ten malý skřet se ale odmítl postavit na nohy. Manžel ho uchopil do náruče a odnášel ho od stánku s oplatkami. Sotva však dítě postavil na zem, sesunulo se s řevem na chodník. Několikrát jsme se snažili ho uklidnit, odvézt jeho pozornost jiným směrem, marně. Podávala jsem mu svůj srkací hrneček a lákala ho k nedalekému pramínku vody. Vztekle mi ho vyrazil z ruky. Hrnek se o betonový chodník rozletěl na několik kusů. Manžel poodešel stranou a tvářil se, že k nám nepatří. Opíral se o kočárek s mladším kloučkem a předstíral, že je osamělý turista.  Hysterie našeho nového synka nikterak neslábla. Naopak, řval jak šílený a válel se na zemi. Náš Syn si opět zasunul svá sluchátka hluboko do uší a následoval svého otce. Na oba jsem vrhla nenávistný pohled a opět jsem se pokusila dítko zvednout ze země.

"Pojď, koupím ti oplatku, vykřikla jsem zoufale" a podala mu ruku. Žádná reakce! V tom okamžiku jsem zahlédla stařenku s hrnečkem v ruce, jak se pomalými krůčky o hůlce sune od léčivého pramene, směrem k nám. Podle výrazu v její tváři mi došlo, že něco chystá.

Bože, jenom to ne!!! Dobře si pamatuji ty psychologické nátlaky na děti. Taky jsme je použili při výchově svých vlastních ratolestí. Nebudeš poslouchat maminku? Tak já si tě odvedu!!! Někdy to zabere, dítě se vyděsí a vrhne se matce do náručí.

Stařenka se dosunula až k nám: "Tak, co se to tady děje? Kdo nám to tady zlobí maminku? Že si tě odvedu k sobě domů?" Stařenka svou hrozbu umocnila jasným gestem, natáhla svou vrásčitou ruku směrem k dítěti.

Cítila jsem jak mi tuhne krev v žilách. Čelo se mi orosilo potem a v hlavě mi začala řádit tlupa permoníků. Tohle nemůže dobře dopadnout, rozeřve ho ještě víc! Projelo mi hlavou. Už, už jsem se chystala zasáhnout, když v tom okamžiku se řvoun skutečně utišil. Jekot ustal!

Pátravým pohledem se na stařenku zahleděl a na tváři se mu objevil blažený úsměv. V němém úžasu jsem zahlédla, jak jeho drobná ručka lehce vklouzla do velké vrásčité ruky staré ženy. Byl připraven k odchodu.

Cítila jsem jak mě opouští síly i rozum. Kolena se mi podlomila. Tohle se nepovedlo!

V tom okamžiku, na štěstí,  můj duchaplný manžel přestal předstírat svou nepřítomnost a z kočáru vylovil jeden z balíků karlovarských oplatek, které jsme vezli domů darem. Klučina se rozzářil jak sluníčko, jeho drobná ručička opět vyklouzla z ruky staré paní a rozeběhl se směrem k nabízeným oplatkám. Manžel mu je vrazil do ruky, popadl ho a strčil ho do kočáru před jeho bráchu. Když jsem se vzpamatovala z šoku a především z té ostudy, zahlédla jsem už jen manželovi paty. S kočárem před sebou a našim synem v zádech běžel jak s větrem o závod. Já v těsném závěsu za nimi.

Další zbytek cesty už byl celkem v klidu. Kluci snědli další pytlíky gumových medvídků, mlátili se plyšovými krtečky po hlavách a na chvíli se ještě zabavili dárečky od tet z kojeneckého ústavu. Než se jim podařilo olámat poslední ozdoby na kapotě, uběhl kus cesty. Pak ale staršího z kluků zaujaly ovládače na dveřích našeho auta, které otvírají a zavírají okénka. To byl ovšem problém. Po dvaceti minutách marného domlouvání se jedno okno zaseklo ve zcela otevřené poloze.

Bylo jaro, lehce před večerem a do auta začal proudit studený vzduch. Čekala jsem, že manžel začne řádit, byl už ale značně vyčerpaný. Jen odevzdaně zastavil na parkovišti Globusu, okolo kterého jsme právě projížděli, a bez řečí zaplul dovnitř. Vrátil se zanedlouho s rolí žlutých igelitových pytlů a průhlednou lepící páskou. Okno utěsnil několika pytli a mohutně oblepil. A jelo se dál. Když nás už z dálky vítala kaplička našeho kostela, pocítili jsme radost i úlevu. Ještě posledních pár desítek metrů. Projíždíme náměstím, míjíme známá místa. Poštu, potok školku. Pak už náš plot a nedočkavá babička vybíhá z domu. Za ní smečka našich pokojových psíků.
Manžel vypíná motor a vyndává kluky z autosedaček. Babička nechápavě zírá na auto zabalené do žlutého igelitového pytle. Na nic se však neptá, její pozornost plně zaměstnávají dva malí krásní blonďatí chlapečkové s andělským výrazem ve tváři. Naše fenky radostně vrtí svými ocásky, něco je jinak.

Nadšeně se vrhají k dětem, chtějí je přivítat. Očuchat, olízat, svým způsobem přibrat do smečky. Kluci však pejsky viděli snad jen na obrázku. Oba křičí a šplhají do náruče babičky, kterou vůbec neznají, ale která stojí nejblíže. Babička je uklidňuje, zatím co já chytám psy. Manžel odevzdaně vybaluje auto. Jsme doma!

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.