Z pohledu pěstouna 2 - První krok

Vyplnění formulářů, nebyla žádná sranda! Před námi, na stole jich ležel celý štos, některé otázky v nás vyvolávaly rozpaky, jiné nás překvapily. " Jakou máte představu o dítěti?" to byla jedna z otázek nad kterou jsme si lámali hlavu. Mám tam napsat pravdu? Mám fakt napsat, že chci hezké, malé a hlavně zdravé dítě? A bílé! To především, to bych měla nejspíš zdůraznit.

Mám to nějak zdůvodňovat? "A co zdravotní omezení, jaké máte požadavky? Co jste ochotni tolerovat? stálo v dalším odstavci. Asi by jsme měli napsat, že jsme ochotni tolerovat alespoň něco. Ale co? Co jsme vlastně ochotní připustit?

Chceme přece zdravé dítě. Všichni rodiče si přejí zdravé dítě, co je na tom divného? Proč se ale cítím divně, když se do dotazníku chystám napsat že nejsme ochotni tolerovat  žádné zdravotní rizika? To nás pošlou do háje rovnou!

Ne,.... to tam nedám! A tak nakonec píšu, že přijmeme děti s nemocemi a poruchami, které se dají léčit. Po pravdě, moc jsme to nevylepšili, ale tenkrát mi to připadalo
docela dobré a tak šup na další otázky.

Jaké máte zkušenosti s dětmi?
Kdo vám bude s výchovou pomáhat?
Co na to říká vaše rodina?
Jaké bylo vaše dětství?
Jaké máte vztahy se sourozenci?
Bla, bla, bla, těch otázek je fakt hodně.....

Po pár dnech jsme přece jenom  všechny vyplnili, s potvrzením od lékaře a nic moc vyvedenou fotografií ze šuplíku jsme dotazníky odnesli na úřad. Byl za námi první, nejdůležitější krok.

Celý měsíc se nedělo nic a byl to dlouhý měsíc. Vymalovali jsme chodbu v našem, ne příliš reprezentativním domě a taky jsme narovnali spadlou část plotu. Nic jsme tím  sice nezkrášlili, náš dům stále volal po celkové rekonstrukci. Alespoň jsme ale neriskovali, že paní ze sociálky, která k nám měla každým dnem dorazit na šetření, naši rozmazlení hafani uvítají mohutným polibkem přes celý obličej, ještě před brankou.

Netušili jsme jestli má ráda psy!

Měla je ráda! Hladila je, drbala je za ušima a chlupy na ponožkách vůbec neřešila. Ještě že tak! Při kávě a otázkách na tělo jsme jí odtajňovali své nitro. "Čeho si na své ženě nejvíce ceníte" zeptala se nespouštěla  z manžela pátravý zrak.

Ten zoufale tápal v temnotách své mysli. Nechápu! Nějak si nemohl, v tom šoku vzpomenout na můj skvělý makový koláč, svíčkovou ani na to, že ho zbytečně neotravuji s opravami kapajícího vodovodního kohoutku, zrovna když má rozkoukanou detektivku a raději si pod nefunkční kuchyňskou baterii strčím hrneček. Nevzpomněl si ani  na to, že už ho dávno nebudím mlaskáním v naději, že přestane alespoň na chvíli chrápat. Stejně nepřestal!

Jsem vlastně dokonalá žena. Netuším proč paní ze sociálky, na zmíněnou otázku, tenkrát odpověděl " Nejvíce si cením toho že je pořád doma" Proboha, vypadám jak nějaká domácí pipka co nevyleze z rodného kurníku!

"A co vám na vaší ženě naopak vadí? " pokračuje paní sociální v záludných otázkách Manžel opět přemýšlí, snaží se rozpomenout na nějaký můj hřích, ale moc se mu to nedaří.

Jsem zvědavá a zároveň mě děsí, s čím se  vytasí. Nakonec ze sebe vysouká odpověď, která mě taky nepotěší " Nevím........ asi to,..... že nikam nechodí!" Proboha, co to plácá?

Já na podobné otázky už byla připravená a tak jsem svého muže vylíčila jako Ferdu Mravence, práce všeho druhu. Taťku, který nejen dětem opraví porouchanou hračku, ale bez mrknutí oka by  dokázal, v případě potřeby, sestrojit i raketoplán pro NASA. Co mě na něm vadí? V téhle chvíli asi úplně všechno, vždyť se chová jak neandrtálec, ale nepřiznávám vůbec nic.

Možná jsem to maličko s tou chválou přehnala, ale paní ze sociálky byla se vším spokojená, nic nám nevytýkala, kafe jí chutnalo a s vřelým podáním ruky, vklouzla do svých lodiček i s chlupy na ponožkách. Taky jsem jí mohla říct ať si ty boty nezouvá! Jenže po boji je každý generál. Je to za námi!

Dalších pár měsíců se opět nic nedělo. Tedy na úřadech ne, u nás to vypadalo jak na staveništi. Připravoval se pokoj pro nové děti. Do žádosti jsem si totiž napsala, že chceme sourozence. Proč jen jedno dítě? Vždyť jsme všechny naše děti odchovali ve dvojicích. Proč by to tady mělo být jiné?

Následující měsíce byly  obdobím samostudia, kdy jsem díky internetu, hltala kdejakou zmínku o náhradním rodičovství. Přečetla jsem spoustu knih. Většině jsem nerozuměla, byla tam slova, která jsem pochopila až o pár let později.

Některé knížky mě dojaly. Moje nervová soustava byla tou dobou citlivá k dojemným podnětům, stejně jako bývala kdysi v těhotenství. To k tomuto období neodmyslitelně patří. O svém rozhodnutí, stát se pěstounem, jsem měla potřebu s každým mluvit, ale byla jen hrstka těch co sdíleli mé nadšení.

Většina známých mé počínání nechápala. Nastěhovat si do domu cizí děti, když nevíme co z nich vyroste, je velké riziko. Kdo nám zaručí, že to nebudou zloději, nebo ještě hůře násilníci?

Po pravdě, i kdyby se tou dobou proti mě postavili úplně všichni, stejně bych od svého záměru stát se znova matkou, nikdy neustoupila, na to jsem byla příliš posedlá mateřstvím. Tou dobou jsem měla ve všem jasno.

Nebylo nic co by můj záměr ohrozilo. Nebyli ale ani žádní přátelé pěstouni, kteří by mě i s mými velkými ideály usadili zpět na zem. Byla jsem jen já a mé hvězdné představy o dětech stejných jako ty které jsem měla doma a znala ze sousedství.

O dětech hýčkaných a milovaných, přijímaných od prvního okamžiku jejich života.

O dětech z funkčních, biologických rodin o které je dobře pečováno a chovají se přirozeně. Takové děti jsem znala, s jinými jsem se nikdy nesetkala.

Proč bych se tedy měla něčeho obávat? V mých snech a představách se proháněly dravé, ničím nepoznamenané dětičky po rozkvetlé louce  a vše bylo ahaleno do růžového oparu. Jak jen jsem byla bláhová!

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.