Z pohledu pěstouna 3 - Motivace

Pár měsíců plných očekávání je za námi a náš dům má stále stejně oprýskanou fasádu jako předtím, nic moc se nezměnilo. Dětský pokoj jsme připravili jen částečně, protože počet dětí, které k nám příjdou, samozřejmě nevíme.

Natřeli jsme plot a opravili komín, toho si asi ale nikdo nevšimne. Zatím je klid. Nikdo se nám neozývá, vypadá to jako by na nás zapomněli. Já mám ale pořád potřebu vyhledávat nějaké informace na internetu, prohlížet si webové stránky dětských domovů a představovat si jaké děti nám asi vyberou. Z každého foto alba kojeneckého ústavu nebo dětského domova na mě hledí celá řada dětí, které bych chtěla mít doma. A to teď hned! Vážně, ještě dnes si ty mrňouse vybavuji!

Nechápu proč to tak dlouho trvá, copak úředníci potřebují celé měsíce na to, aby zpracovali výsledky šetření paní z OSPODu, která byla u nás doma? Asi ano, potřebují, ale to čekání je nekonečné a z mého pohledu zcela zbytečné. To nejspíš prožije, při procesu prověřování, každý žadatel. Nic na plat, obejít se to nedá a tak čekáme až zazvoní telefon a paní z úřadu nám oznámí datum pohovoru z paní psycholožkou.

Psychotesty!! No nazdar!! To tedy bude pořádně výživné odpoledne!!

V době kdy jsme do NRP vstupovali, nebyla žádná možnost volby, jestli chceme být dlouhodobými pěstouny nebo pěstouny na přechodnou dobu. Pěstounská péče byla pouze dlouhodobá a pokud se děti nevracely k biologickým rodičům, což se stávalo jen velmi zřídka, zůstávaly v náhradní rodině až do dospělosti. Vlastně i potom, protože pěstouni s dětmi žili jako kdyby byly jejich vlastní, což jim bylo nejednou vytýkáno.
Podle některých odborníků na NRP si někteří (skoro všichni) pěstouni špatně vysvětlovali termín pěstounská péče a zaměňovali ho za adopci neboli osvojení dítěte.

Přesněji řečeno, pěstouni nejsou zákonní zástupci dítěte, nejsou jeho rodiče, nemají právo rozhodovat v důležitých věcech a musí být kdykoli připraveni dítě vrátit do původní rodiny, pokud si jeho skuteční rodiče upraví podmínky pro převzetí svého dítěte zpět. Jen si to představte! Je logické, že pěstouni, kteří o dítě, někdy i celé roky pečují, vytáhnou ho z nejhoršího, milují ho a bojí se o něj, doufají v to, že s nimi dítě zůstane až do dospělosti. Jednak se, na vzdory všem poučkám a školením, cítí jako jeho rodiče, dítě k nim přilnulo a nechtějí tedy o něj přijít, natož riskovat, že se mu v jeho původní rodině nepovede dobře. Kdo selhal jednou,
lehce selže podruhé a co s dítětem pak bude?

Pěstouni jsou jenom lidi, navíc, jak jsem už uvedla, s výrazně citlivými mateřskými pudy, není snadné se od dítěte, které jsme přijali pod svá křídla, odpoutat, natož se o něj přestat strachovat. Pokud by to tak nebylo, dalo by se vůbec mluvit o přijetí dítěte? Což ho můžeme nemilovat a nebát se o jeho další osud? Může nám tohle někdo vyčítat?

Buďte v klidu! Může!!!

Kdyby jste někdy slyšeli termín " skrytá nebo placená adopce" tak to je přesně tato situace. To je dlouhodobým pěstounům často vytýkáno. 

Nově vzniklá pěstounská péče na přechodnou dobu, to je docela jiný level. Profíci, jak se přechodným pěstounům říká, jsou školeni k tomu, aby si na dítě nevybudovali citovou vazbu, protože se v rodině mnohdy ani pořádně nerozkouká a už frčí zase jinam. Nejdelší doba setrvání v rodině přechodného pěstouna je pouze 12 měsíců.

I kdyby tou dobou možnost volby byla, rozhodla bych se stejně pro dlouhodobou variantu, to dá rozum, vždyť moje motivace byla mít další dítě.

A jsme u dalšího bodu v NRP
Motivace!!!
Je vaše motivace správná?
Pche!! To fakt neřeším!

Ani tenkrát jsem nad motivací moc nepřemýšlela, bylo mi to jedno. Hlavní pro mě bylo, že budu mít doma mládě a to že moje rozhodnutí někomu pomůže, bylo v této chvíli nejspíš až druhořadá záležitost. Myslím, ale že jsem tenkrát byla dostatečně rozumná a do žádosti jsem takhle upřímná nebyla :-D.

Zbytečně bych celou věc zkomplikovala. Když nad tím zpětně přemýšlím, nemám žádné výčitky. I dnes  věřím, že motivace není tím nejdůležitějším a pokud by pro NRP měli být vhodnými kandidáty jen ti co se pro pěstounskou péči rozhodli z čistého altruismu, tedy z touhy konat dobro a pomáhat, bylo by pěstounů zoufale málo. I takhle nás je málo!

Osobně neznám nikoho, kdo by si do svého domu vzal cizí dítě jen ze zmíněného ušlechtilého důvodu. I když do žádostí se to udává celkem běžně. Nejsem odborník na lidskou duši, třeba je za tím vším touha pomáhat, lítost nad osudem opuštěných dětí....

Většinou startovacím prvkem je ale právě  touha o někoho se starat, mít velkou nebo alespoň větší rodinu, holčičku s třem bio klukům, brášku pro jedináčka, když se další dítě nedaří, ještě jednoho mrňouse když ten náš už vyrostl a celé dny kdoví kde lítá atd...

Motivací může být spousta a díky nim je taky spousta dětí, které by jinak vyrostly v ústavní péči, v náhradních rodinách. A to je přece dobře! Proto bych se motivací příliš netrápila. Hlavní je, že se o dítě prověření žadatelé dobře postarají, mají pro výchovu komplikovaného sviště podmínky, přáli si ho a společně jsou schopni utvořit novou rodinu a to navzdory problémům, kterým se nejspíš nevyhnou.

A jestli je k tomu přivedl dojemný film z prostředí dětského domova, soused který má taky děti z děcáku,  nebo to, že se nám ne a ne narodit holka, není zas tak podstatné. Alespoň pro mě ne!! Jsem ráda, že jsem pěstounka. Jsem ráda že jsem ten krok udělala. A to nejen kvůli našim dětem, ale i kvůli mě. I když to tak někdy snad nevypadá, problémy jsou a není jich málo, jsem šťastná.

A ještě něco.

Osobně si myslím, že do pěstounské péče se nepustí hned tak někdo. Aby to vůbec člověka oslovilo, musí mít mateřské pudy opravdu hodně výrazné.

Zpravidla to jsou lidé, kteří většinu života zasvětili dětem. Rodiče kteří se dobrovolně obklopovali i cizími dětmi ač nemuseli.

U nás to bylo taky tak. Někdy jsem zírala kolik, že se mi to drobotiny vejde do našeho malého  dětského pokoje a bylo skoro nemožné dopočítat se zaparkovaných párů bot před našim bytem. Často u nás spávalo víc dětí, než jsme měli vůbec postelí. Naše děti plus cizí děti  mi braly palačinky pod rukama a v našem koši na špinavé prádlo jsme nacházela oblečení které nám nepatřilo, protože si pořád u nás někdo ze sousedovic svišťů zapomínal své svršky.

Na dovolenou i výlety jsme sebou brali minimálně o jedno i dvě děti navíc, aby tam ty naše nebyly sami. Zajímavé je, že pro nás to nikdo neudělal.

Vzpomínám si na okamžik kdy si naše, tenkrát osmiletá dcera,  usmyslela, že zůstane na noc u mé dobré kamarádky, která měla stejně starého syna. Její syn u nás spával často, nejednou u nás strávil kus prázdnin. Kamarádka ale byla založená jinak než já. Měla jedináčka, další dítě neplánovala a představa, že by u ní naše dcera zůstala jí doslova vyděsila. Neprošlo to!

Do dnes mají jedináčka a já plný barák dětí. Dodnes jsme kamarádky, ale v této věci jsme každá jiná. Řekla bych, že ten kdo je cvok jsem já, ne ona. Jako ona, uvažuje většina lidí a proto je pěstounů tak málo.

Ještě máme ve hře motivaci finanční. Nebudeme si zastírat že i tato možnost tady je. Stát se pěstounem pro peníze!  To je strašák dnešní doby!

V době kdy poptávka po práci mnohanásobně převyšuje nabídku, se není čemu divit. Jenže i tady je velký otazník! Stanou se pěstouny lidé, kteří si hlídají své soukromí, rádi se obklopují hezkými věcmi a nemají mateřské pudy tak poblázněné jako my?

Odpověď není sice jednoznačná, anketu na toto téma jsem nikdy nedělala, ale z drtivé většiny, nabídku stát se náhradními rodiči naši známí i přátelé odmítali.

Vraťme se ale zpět k původní otázce. Mají lidé zájem stát se pěstouny pro peníze? Myslím, že ne takový, jak by se čekalo. Že by se, kvůli finanční jistotě,  podařilo vybudovat armádu pěstounů, to myslím nehrozí. A to přesto, že v dnešní době je pěstounské péče, finančně ohodnocena, mnohem lépe než v době mých začátků, kdy byla odměna pěstouna za jedno dítě  1 200 Kč za měsíc.

Dnes to je 8 000 Kč a přesto jsem slýchala zápornou odpověď od lidí, kteří vychovali své vlastní děti, byli vzorní rodiče a po tom co jejich děti odrostly, cítí se najednou sami a nevyužití. Když jsem jim nabízela možnost přijmout nějaké dítě do rodiny, nechtěli. Odmítali, přesto že tou dobou neměli dobrou práci nebo byli dokonce  nezaměstnaní. Mohla je tedy vidina pravidelného příjmu motivovat, ale přesto odmítli slovy " to radši budu bez koruny než si do baráku nastěhovat cizí dítě, hádat se s jeho rodiči a být pod dohledem sociálky a riskovat že nás jednou zklame."

Byli by to jistě skvělí pěstouni, s našimi přijatými dětmi to umí, mají je rádi a nejednou nám vypomohli, ale chybí jim to hlavní. Chybí jim potřeba obklopovat se dětmi, které se jim nenarodily, starat se o ně, bát se o ně, běhat po obchodě a vybírat jim hračky k narozeninám, tak jako je před lety vybírali pro své ratolesti. Chodit na třídní schůzky, řešit průšvihy i hrdě se naparovat na dětských besídkách. Vyprávět pohádky, dostávat haldy načmáraných obrázků i kytiček narvaných bez stonků, které do vázy nedáte, blbnout na zahradě, vysvětlovat že mrkev neroste na stromě a že na konci duhy hrnec s dukáty opravdu nenajdou. Bojí se projít s cizími dětmi pubertou i dospíváním, řešit jejich  kocovinu po prvním divokém mejdanu,  vysvětlovat
že pozdní příchod domů se nedá do nekonečna omlouvat tím, že se vybil mobil a že bez ochrany je sex opravdu velké riziko. Prostě to netouží celé prožít znova, hodit si to ještě jednou dokola tak jako my blázni a snílkové.

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.