Z pohledu pěstouna 4 - Naivky a snílkové

Skoro už jsem myslela, že náš spis opravdu založili někam k ledu, ale ve skutečnosti od podání naší žádosti uběhly pouze čtyři měsíce. Tak pomalu čas při prověřování ubíhá.

Pohovor s psychologem nás čekal chvíli před vánocemi!

Netušili jsme co nás čeká. Na rozdíl od dnešních žadatelů, jsme tenkrát neměli možnost využít  zkušeností služebně starších kolegů a dopředu se alespoň trochu připravit. Museli jsme tím projít sami.

Nikdo nám například  neřekl, že strom máme namalovat i s kořeny, protože právě kořeny o člověku prozradí jestli je pevně ukotvený. Nikdy by mě to nenapadlo.

Přivádí mě to k myšlence, jestli nedělám chybu, když své děti, od malička, učím malovat stromečky s mohutným kmenem, košatými větvemi i zelenými lístky, ale kořeny rozhodně nemalujeme, ty přece nejsou vidět. Možná bych měla při trénování kresby klást důraz i na skryté detaily. Asi začneme s dětmi malovat dům i s radiátory a rozvodem elektrického vedení, aby jim nebylo jednou v budoucnu vytýkáno, že pro ně nemá teplo domova tu správnou váhu. Panáčky na papír nakreslíme s rozmnožovacím ústrojím, aby bylo jasné, že v dětech je budoucnost. A  pejsky budeme kreslit i s blechami. Proč?...

Nevím,.... možná proto, že čím dál méně předražených odblešovacích přípravků blechy opravdu zlikviduje. Blechy, spolu s domácím mazlíčkem, tvoří takové to dva v jednom. Důvod se vždy najde. Ještě to promyslím, teď nás ale čeká pohovor s krajovým psychologem.

Vlastně jsem do té doby neznala žádného pěstouna, který by mi mohl přiblížit co nás čeká a jak víme, fantazie lidská nezná mezí. Dnes už si nepamatuji co jsem si pod názvem psychotesty představovala, nikdy jsem na žádných nebyla. Možná jsem to přirovnávala k IQ testu,  ale matně si vzpomínám, že jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Nejsem trémista.

Jen jsem se snažila, bohužel marně,  řídit radou kamarádky, abych se zbytečně moc nerozpovídala. Psychologové prý čtou hlavně mezi řádky. Položí jednoduchou otázku a pak čekají co na sebe člověk sám vykecá. A je to tak, navzdory doporučení jsme tam tím pantem taky namlela spoustu blbostí. To jsem prostě já!  Na položenou otázku jsem sice odpověděla krátce a k věci, to ano. Pak mi  ale moje původní odpověď připadala nedostatečná a měla jsem akutní potřebu jí nějak vylepšit, doplnit nebo snad vysvětlit či upřesnit - nevím, výsledkem byl jakýsi chaos myšlenek a představ ve kterém jsem se ztrácela i já.

Komu není rady, tomu není pomoci!

Po osobním pohovoru, následovaly ony zmíněné psychotesty. Oba, já i manžel,  jsme dostali štos papírů s předtištěnými otázkami. Mylo jich několik stovek! Ještě že jsem si doma nezapomněla brejle, to bych byla namydlená!

Odpovědi byli formou ABCD, jako v autoškole.

Otázky byly poměrně jednoduché, odpovědi lehce určitelné. Zrada byla pouze v tom, že se některé otázky často opakovaly, jen jejich formulace byla pozměněna. Bylo třeba mít to na paměti a nerozcházet se, příliš často, v odpovědích.

Manžel samozřejmě opsal co se dalo. Jako na základce! Nikdo nás ale nerozsadil, zřejmě se tak trochu s týmovou prací počítalo. Strom ani nic jiného jsme malovat nemuseli.

Ještě že tak! Ten kořen by mě tenkrát fakt nenapadl!

Pro mě tato část prověřování žádným traumatem nebyla, možná proto, že jsem tou dobou byla doslova lačná po tom, aby se cokoli dělo, pohnulo se vpřed. Hltala jsem informace a dychtila po hovorech na téma pěstounská péče. V mém okolí nebyl nikdo kdo by byl ochotný mé nadšení sdílet a rozhodně se nenašel nikdo kdo by se mnou na dané tma besedoval Tak že i psycholožka byla dobrá pro uspokojení mých potřeb. Naivky a snílkové, kéž bych je tenkrát znala!

Dopsáno a jde se domů. Na vyhodnocení si budeme muset nejspíš počkat pár dalších měsíců. Ještě že nás čekají vánoce,  nádherný čas adventu, nakupování dárků, pečení
cukroví a bohaté vánoční výzdoby. Muluji vánoce! Užiji si to se vším všudy a všechny ty starosti spojené s prověřováním nechám stranou. Takhle jsem si to naplánovala. Naplánujte si ale  klid a pohodu, když to ve vás všechno pulzuje a křičí, chci dítě!!!

To by okolo mě nesmělo žádné malé dítě projít. Nesměl by mě manžel pustit do obchoďáku plného hraček a možná by jsme ani doma nesměli mít stromeček, protože všechno mi připomínalo, že už další vánoce s námi budou doma naše nové děti.

Jaké asi budou?
Kde jsou teď?
Jaké jsou ty jejich vánoce?

Proboha, proč to celé tak dlouho trvá, mohly tu být už s námi! Mohli jsme společně zdobit stromeček, vykrajovat hvězdičky z lineckého těsta, rozbalovat dárky, apalovat prskavky, prostě užít si vánoce naplno!

Tyhle vánoce byly zvláštní, jako by neúplné. Něco chybělo. Někdo chyběl,...... ještě jsme ho neznali a už nám scházel.

Divný pocit!

Takhle nějak to prožívají naivky a snílkové a to já jsem. Vždycky jsem byla a nejspíš budu až do konce svých dnů.

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.