Z pohledu pěstouna 5 - Přípravka

Tak psychotesty nejspíš dopadly dobře, jinak by nás nepozvali na přípravný kurz, tedy PŘÍPRAVKU.

Byli jsme tenkrát průkopníci, první účastníci přípravného kurzu, který se konal v mateřské školce. Seděli jsme na miniaturních židličkách, v místnosti plné hraček a dětských obrázků, pěkně v kroužku a před sebou jsme měli jmenovku s křestním jménem.
Mě to bylo jedno, seděla bych klidně kdekoli i na krabici od banánů, ale manžel s tím měl docela problém. Nemá rád sedánky v kroužku a už vůbec ne, když je vtahován do hovoru a dotazován na soukromé věci.

Byli jsme jediní pěstouni. Ostatní páry žádaly o adopci. S mozoly na zadku, které měly na svědomí miniaturní dřevěné židle, jsme my, čtyřnásobní zasloužilí  rodiče, poslouchali jak se přebalují mimina, jaký se používá olejíček po koupání a jak předejít opruzeninkám na zadečku.

Fakt super! Názorná ukázka kojení na štěstí nebyla i když manžela by možná zaujala a
probrala by ho z polospánku, který maskoval jak se dalo. Výklad ho  ho hluboce nudil. K mé nevoli to dával dost najevo. Naštěstí nebyl sám, pár ostatních taťků mělo s udržením pozornosti taky problém. Vrtěli se na sesličkách, pod různými záminkami odcházeli z místnost a vraceli se po delší době v doprovodu svých odolnějších a pěkně naštvaných manželek. Pro chlapy to je o dost složitější. Asi to bude tím, že se teorií moc nezabývají ani při boilogickém rodičovství. Nevzpomínám si, že by si můj manžel někdy přečetl nějakou odbornou knížku o vývoji našeho embria a porodu, který se blížil.

Nepřečetl si nic, ani jeden jediný článek, zatím co já měla knížku " Naše dítě" denně v ruce snad desetkrát. Od okamžiku kdy jsem zjistila že jsem těhotná až do porodu, to byla moje Bible.

I já byla naštvaná! Jak moc je výklad pro mého muže nezajímavý, se nedalo nikterak přehlédnout. Každou chvíli jsem měla pocit, že se zvedne a zamíří k autu. Nechtěla jsem riskovat potíže, vím jaký problém má můj drahý choť s podobnými akcemi, proto jsem ho doslova probodávala pohledem, který jasně říkal "Zvedni se a seš mrtvej!!"
Nezvednul se! Vydržel sedět, s pauzami na vše možné, celý den a ten další taky.

Seděl, něco brblal ale neodešel. Krom přebalování a krmení  jsme probírali taky jak vyplňovat formuláře , kde požádat o cestovní doklady pro dítě a další spoustu  věcí, které v dané chvíli nebyly aktuální. Nejspíš to bylo tím, že se jednalo o první přípravku v našem kraji a nikdo přesně nevěděl co nás vlastně mají učit. Navíc se
nepovedlo to sloučení žadatelů o adopci a pěstounskou péči, což už u dalších
kurzů už nebylo.

Za těch pár let, co jsme pěstouni, se přípravky hodně změnily k lepšímu. Noví žadatelé se na nich dozvídají spoustu užitečných věcí, které jim v budoucnu pomohou zvládnout nejednu pikantní situaci. Dozvědí se, že péče o děti z dětských domovů a kojeneckých ústavů, je jiná, mnohem náročnější než péče o děti které známe. Skoro každé dítě trpí nějakou poruchou, nebo alespoň deprivací, kterou má na svědomí odmítnutí rodiči, špatný start do života, zanedbávání, pobyt v ústavu, někdy bohužel i týrání nebo zneužívání. Zkušenosti s výchovou biologických dětí jsou většinou nevyužitelné. Všechno je jiné!

Žadatelé jsou seznámeni s tím co to vlastně ADHD a taky s tím, jak náročná je péče o dítě, které se s ním potýká. Málokdo si dokáže představit život vedle někoho kdo nezvládá své emoce a řádí jako pominutý kvůli každé maličkosti. Spouštěč může být kdejaká drobnost, třeba to že venku prší, když byl naplánovaný výlet na kolech.
Probírá se syndrom týraného dítěte, mentální retardace, autismus, péče o děti jiného etnika, citová plochost, deprivace a symptomy které sebou přináší, porucha připoutání, specifické potřeby....

Nic z toho v našem kurzu tenkrát nebylo. V tomto směru se výuka nesrovnatelně posunula správným směrem.

Vzpomínám na zážitkové techniky, který nás doslova drtily. Když se mi podařilo udržet manžela při přednáškách, věděla jsem že u hry s kamínky a malování obrázků to bude ještě větší problém. Byl!... Byl to problém!... Nemá to rád! To už jsme na židličkách ve školce seděli třetí víkend a nebýt toho že součástí přípravky byla i návštěva kojeneckého ústavu, určitě by došlo na manželovu emigraci.

V kojeňáku se mu ale líbilo, děti nás obklopily ze všech stran a užívaly si pár hodin pozornost, která patřila výhradně jim. Viděli jsme čerstvá miminka, ale i děti tříleté, které se nám sápaly na klín, hladily nás snášely nám z herny své plyšáky. Pak ale někdo vyhlásil oběd a bylo po mazlení, děti se rozeběhly do jídelny. Na tento moment jsem si mnohokrát vzpomněla po tom, co k nám do rodiny přišly první děti.

Návštěva kojeneckého ústavu patřila k nejsilnějšímu zážitku z celého přípravného kurzu a do dnes z ní čerpám. Druhým příjemným zážitkem, alespoň pro mě, byla beseda s pěstounkou. Byl to žena na svém místě, zocelená péčí o devět dětí a celou řadou vtipných zážitků, které celému přípravnému kurzu nasadily tu správnou tečku na závěr.
Její poutavé vyprávění hltali všichni. I můj manžel zbystřil pozornost a neusnul po celou dobu působivého proslovu. Musím přiznat, že to je opravdu povedlo.

"Tak tohle nás čeká!" říkala jsem si tenkrát, když statná pěstounka vyprávěla už asi desáté  neuvěřitelné story, plné poutavých zážitků. Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že jednou budou naše budoucí  zkušenosti stejně výživné nebo možná ještě mnohem výživnější než ty její.

Přípravný kurz skončil. Odlepili jsme své ztuhlé zadky z malých dřevěných židliček pro trpaslíky a šli si po dvojicích vyslechnout ortel. Každý manželský pár vplul do místnosti, kde mu bylo oznámeno jestli prošel a je tedy vhodný náhradní rodič.
Prošli všichni, i my.

Bylo nám oznámeno, že už na nás čekají. Mají pro nás dokonce vytipované děti, čeká se jen na konec celého prověřovacího procesu. To je tedy rychlost!

A jsme v tom! Úředně těhotní, jak se v NRP říká i když to platí převážně pro adoptivní rodiče.

Vracíme se domů a mě se hlavou opět honí celá řada otázek. Jaké děti pro nás mají? Jsou to kluci nebo holky? V žádosti jsme pohlaví neuváděli. Kolik jim je let? Do formuláře jsme napsali, že přijmeme děti do 5 let. Nejsou to cikáňata? Nejspíš ne, chtěli jsme děti pouze našeho etnika, ale spoléhat na to nemůžeme. Odkud jsou? Kdy nám je ukážou?

Nebylo se ale koho zeptat. Vzpomínám si, že tu noc jsem toho moc nenaspala. Vlastně jsem toho moc nenaspala ani v těch dalších nocích, kdy nám děti vtrhly do života jako neřízená střela, ale to už je zase jiná kapitola.

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.