Z pohledu pěstouna 6 - Máme pro vás děti

Ještě než začnu popisovat naše první nahlédnutí do spisů dětí, pro které jsme byli vybráni jako náhradní rodiče, chtěla bych zmínit jednu velmi důležitou věc. Vlastně už jsem jí nakousla v úvodní větě této kapitoly.

Není to tak, že se pro pěstouny hledají správné děti, ale je to právě naopak. Pro děti se hledají náhradní rodiče. Důležitá je potřeba dítěte, ne to jaké bychom si dítě přáli. Tak že, jinými slovy řečeno, i kdyby nás nějaké dítě, při návštěvě dětského domova, okouzlilo či chytlo za srdce, máme prostě smůlu. Někteří psychologové se dokonce pohoršují nad tím, že si žadatel do dotazníku napíše, že přijme, například, výhradně děvče.

I kdybychom měli doma čtyři kluky do mariáše, nemáme nárok žádat o slečnu, neboť motivace proč vstupujeme do náhradní rodinné péče je nesprávná. Neděláme to pro dítě, ale pro sebe. Já osobně tuto zkušenost nemám. Nám bylo vždy vyhověno, ale vím, že se jednalo o akt dobré  vůle. Psycholog má poslední slovo a když rozhodne, že do rodiny kde jsou například tři kluci, by bylo riskantní dát holčičku nebo by si chudinka neměla s kým hrát, tak holčička nebude i kdyby po ní žadatelé toužili sebevíc. Zrovna tak se může stát, že se akutně  do nové rodiny potřebuje dostat právě chlapeček a my jsme pro něj ti praví. A tam máme čtvrtého kluka jen to fikne. Ale nezoufejte, většinou, jak už jsem psala to tak není a nakonec se přece jen
té vysněné holky dočkáme. Nevím proč, ale slečen je všeobecně v NRP, méně než kluků a tak to někdy chvíli trvá.

My ale přímo na holčičce netrvali. A to přesto, že z našich čtyř biologických dětí, byla Barbie jen jedna. Pak následovali tři vojáci. Já ale s kluky vycházím přece jen lépe než z holkami. Je mi bližší běhání v teniskách než chůze na elegantních kramflecích a tak jsem tou dobou po holčičce netoužila. U té naši jsme měli čerstvě zvládnutou pubertu a Bože chraň nás před další takovou!  Znova mě to fakt nelákalo. Ona je ta klučičí puberta, taková snesitelnější. Alespoň pro mě! Žádné kvílení před obsazenou koupelnou, hysterie z pupínků v obličeji, tragédii z přebraného kluka a za
každým opožděným příchodem domů budu znova prožívat katastrofické scénáře.

Ne! Uf, ještě teď slyším tu naší zakomplexovanou holku vzdychat nad plnou skříní oblečení " Nemám nic na sebe! Jsem hnusná! Nikam nejdu! Chci radši umřít!" Kluci hupsnuli do ošuntělých riflí, nazuli na nohy kecky a nic neřešili. Já vím, byly zase jiné věci, které nám masírovaly nervovou soustavu, ale v tu chvíli jsem to tak neprožívala. Problémy s obstaróžním mobilem pro vesnické senochrupy se kterým se nemohli ukázat nikde na veřejnosti a naprosto nemožným počítačem do kterého nejde ani jediná vytuněná hra, řešil spíš manžel. Já toho byla ušetřena. Důvod byl prostý. Jsem vesnický senochrup a stačí mi mobil, který už někdo z rodiny odhodil jako starou, nepoužitelnou vykopávku. Je mi to fuk, hlavně že funguje. Ty moderní, po kterých naši synkové prahli, jsem zpravidla neuměla ani zapnout.

Tak že jsem byla vlastně ráda, když nám z magistrátu oznámili, že pro nás mají dva chlapečky.

Ten telefon přišel jak blesk z čistého nebe. Nečekala jsem ho tak brzo. Bylo to  jen pár dní po tom co nám bylo doručeno rozhodnutí o našem zařazení do registru osob vhodných stát se pěstounem. V našem případě vše proběhlo rychle, bez zbytečných průtahů.

Vzpomínám si, že ten telefon mě doslova vyvedl z míry. Nevím proč. Přece jsem věděla, že pro nás už děti mají a čeká se jen na naše celkové schválení.  Jenže, asi to je průlomový okamžik, nabitý emocemi v takové míře, že zaskočí každého. " Máme pro vás dva bratry" hlásila paní a uvedla křestní jména i roky narození obou kluků. Nakonec se zeptala jestli je přijmeme.

Jasně že ano! Teprve když ten krátký rozhovor skončil a můj paralyzovaný mozek opět
naskočil, začala jsem počítat kolik těm klukům vlastně je. Kdyby paní u úřadu, řekla věk dětí rovnou místo roku narození, bylo by to v pohodě, ale já jsem v té chvíli  nevěděla, ani v jakém letopočtu se nacházíme, natož abych si něco dokázala spočítat. Až tak moc jsem byla mimo.

Dva a tři roky!
Můj mozek se pomalu regeneroval a nervová soustava zklidňovala.
Budeme mít fakt mrňata!

V to jsem, po pravdě, ani nedoufala. Přece jen, byli jsme tou dobou už tak trochu za zenitem a čekala jsem, spíš děti předškoláky. Dnes ale vím, že v pěstounské péči, není čtyřicítka a kus po ní, žádný věk. U adopce je to jiné, tam se reálné věkové rozpětí mezi rodiči a dětmi dodržuje, ale v pěstounské péči se na věk příliš nehledí. Je spousta pěstounů, kteří děti přijali až po odchodu vlastních ratolestí a to jim mnohdy na dveře  bušila dokonce padesátka. A jsou to většinou skvělí pěstouni! Už dávno neřeší každou maličkost, vědí že není možné změnit úplně všechno a umí správně seřadit priority. Dokáží rozpoznat  věci které změnit nejdou a věci na
kterých je potřeba zapracovat stůj co stůj. Taky už se nehoní za kariérou a
nově nabité mateřství si dokáží užít.

Tak že věk dětí bychom měli. Dva a tři roky, to je prostě super! Zase budu měnit plínky, zápasit s nočníkem a možná si chvíli užiju i kočárku. Ale co etnikum??? Ani na to jsem se nezeptala! A zeptala bych se vůbec?? Nepřipadalo by mi to hloupé?? Podle křestních jmen by to nemuseli být Rómské děti. Jména zněla tak obyčejně.

A jak by vlastně  měla znít, kdyby nešlo o děti bílé jak padlý sníh? Imro? Fero? Dežo? To už přece dávno neplatí! A do háje, zase mi to v té hlavě šrotuje! Nejspíš se mi zavaří mozek.

Doufám, že to tak mají i ostatní žadatelé, nebo alespoň někteří! Tak že, aby jsme to nějak shrnuli. Máme děti a celý týden si budeme muset počkat na jejich fotku, která už v této chvíli leží v jejich spise. S tím se ale seznámíme až příští pondělí. Nevím jak, ale budu muset nějak zkrotit svou zvědavost a ukočírovat  mateřské pudy protože nás čeká dalších sedm dlouhých dní čekání!

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.