Z pohledu pěstouna 7 - Nahlédnutí do spisu

Když  paní z OSPODu, položila před nás malou, nekvalitní fotku dvou sedících dětí, hodně se mi ulevilo. Byla to rozmazaná nejspíš desátá kopie vytištěná na obyčejném papíru z tiskárny. Nic moc kvalita, ale stejně jsem na ní hleděla jak na svatý obrázek. Jak by taky ne, má dlouhá strastiplná cesta se pozvolna chýlila ke konci.  Do obličeje robátkům vidět moc nebylo, ale dvě blonďaté hlavy jsem rozhodně nepřehlédla.

"Děti jsou bloňdáčci" zajásala jsem v duchu, není pochyb že jsou našeho
etnika. No, sláva! Nebudu vyčnívat z davu!

Nemusím se bát nechápavých pohledů a nevyřčených otázek, kde jen jsem k těm tmavým dětem přišla. Nikdo si nebude myslet, že mám někde záložního tatínka, který tu a tam dopomůže k snědému dítku. Dnes už se tomu jen směji, máme doma děti které mají barvu mléčné čokolády a žádný problém v tom není. Ale tenkrát jsem to prožívala jinak.

Naplno! Moc jsem toho o pěstounské péči nevěděla, těch pár hodin povinného školení mi obzory nijak neotevřelo a mým cílem bylo mateřství. Mít zase děti o které se budu starat, žít s nimi jako by byly naše vlastní a nikde do světa nevytrubovat, že to tak není.

Vím že to byla chyba, ale nevím jestli bych tou dobou byla vůbec schopna vnímat to jinak. Tenkrát určitě ne! Nejspíš by k ničemu nebylo žádné školení, ani ta sebedokonalejší přednáška o rozdílu mezi pěstounskou péčí a adopcí, by si s mými rozjitřenými mateřskými pudy, neporadila.

To všechno mělo přijít až o několik let později. Měla jsem k tomu dospět, ale ne v této chvíli. Tento čas byl vyhrazený pro mé mateřské emoce.Určitě jsem nebyla ideálním vzorem příkladného žadatele o pěstounskou péči. Spíš bych to viděla na ten nesprávný přístup, byla jsem příliš nadšená a nepřipouštěla jsem si žádné problémy. Ale co s tím naděláte? V tom si poručit nemůžete!

Když se mi konečně podařilo od fotky na stole, odloupnout oči, přišel na řadu spis dětí, který nám měl prozradit alespoň něco z jejich minulosti. Bylo toho ale zoufale málo. Dozvěděli jsme se odkud kluci pochází, z kolikátého jsou těhotenství a kde se nachází jejich sourozenci. Taky to, že v kojeneckém ústavu jsou už déle než rok, rodiče je pravidelně navštěvují, ale podmínky pro jejich převzetí zpět si ani po několikáté urgenci netvoří. S pěstounskou péčí nesouhlasí a proto máme počítat s komplikacemi. I přesto je v zájmu dětí, aby vyrůstaly v rodině a ne v dětském domově.
Pak jsme byli seznámeni s jejich zdravotní dokumentací. Kluci jsou astmatici, ale krom běžných dětských nemocí, nic závažného ve spise uvedeno nebylo. Vývoj v normě, intelekt odpovídá věku. Všechno jak má být. Máme děti bílé a zdravé, co bychom si mohli přát více?

" Kdy je můžeme vidět?" Logická otázka. Odpověď byla stejně jednoduchá " Vlastně kdykoli, stačí zavolat do kojeneckého ústavu a domluvit si návštěvu" Sezení v kanceláři bylo krátké, ale příjemné. Krom přečteného spisu jsme se nic jiného nedozvěděli. Fotku dětí jsme si směli odnést domů. Tím audience skončila.

Další kroky už budou na nás. V podstatě nebylo co odkládat. Krom toho, že kojenecký ústav byl od nás vzdálený přes 200 km, bylo třeba domluvit termín, kdy si na nás ředitel a zároveň doktor v jedné osobě, udělá čas. Termín schůzky byl domluven hned na následující týden.

Neměla jsem ani tušení, kolik času uběhne než si kluky odvezeme domů. Na tuto otázku vám nikdo z odborníků neodpoví. U každého dítěte to je jiné a stejně tak jsou jiná i pravidla v jednotlivých ústavech. Někde to jde rychle, jinde to natahují co nejdéle, aby si děti zvykly. Z dnešní zkušenosti, ale vím, že čím menší dítě, tím kratší doba předávání. U starších dětí to trvá déle.

Tenkrát jsem nevěděla nic a dost mě děsila představa, že bychom museli do kojeňáku pravidelně dojíždět. Nebylo koho se zeptat, s kým to probrat a kde to zjistit. Jediná odpověď které jsme se dočkali byla všude stejná " To záleží především na dětech"

Když už jsme konečně věděli jak jsou děti staré, bylo na čase, připravit jim pokoj a nakoupit vše potřebné. Zavrhli jsme, původně naplánovanou palandu a rozhodli se pro jednu válendu a dětskou postýlku. Pokoj jsme vybavili hračkami po našich synech a nakoupili nějaké oblečení. Docela jsem tápala ve velikostech. Netušila jsem jak jsou kluci velcí, ani jakou mají nohu. Taky bylo třeba zakoupit dvě autosedačky. Bez nich by jsme si je nemohli vzít ani na výlet.

A můžeme je vůbec z kojeneckého ústavu odvézt? Další odpověď byla opět nic neříkající " To záleží na vedení KÚ.

Budeme muset prostě zase počkat a zjistit všechno až na místě. Autosedačky sebou, pro jistotu, vezmeme.

Taky nakoupíme nějaké sladkosti. Vybavila se nám exkurze v kojeneckém ústavu, který jsme navštívili v rámci přípravky i to jak jsme strkali do natažených dětských tlapek bonbóny a tety souhlasně přikyvovaly. Děti si naší návštěvu užívaly. I my dovezeme sladkosti pro všechny děti, bude to fajn. Taky by jsme měli klukům asi přivézt nějaký dárek, napadlo mě.  Něco jako příslib toho že se vrátíme a že na ně myslíme. Nic jsem nechtěla zanedbat.

Dlouho jsem dumala co by je tak mohlo zaujmout a rozhodla jsem se pro krásné heboučké Krtečky se zvukovými funkcemi. Krtečkem nic nezkazím. Náš syn ho miloval. Milerův Krteček s námi jezdil na každou dovolenou, seděl s námi u stolu a absolvoval se synem i první den ve škole. Možná s ním, po letech,  vyrazil i na nějaké opravdové rande, ale to mi syn nikdy nepřiznal a tak se to mohu pouze domnívat. Krtek byl po mnoho let plnohodnotným členem naší  rodiny, bez kterého to prostě nešlo. Koupím klukům krtečky, budou to jejich první kamarádi. Je rozhodnuto!

Ach jo, kdybych jen tenkrát tušila to co vím dnes, měla více zkušeností s dětmi z kojeneckých ústavů, nechala bych krtka trůnit v regále obchodu s hračkami a vyrazila bych do oddělení potravin, kde bych koupila  třeba párky, hamburgra, chipsy nebo rohlíky, prostě cokoli co se dá sníst, protože tím jediným jsme kluky dokázali, nadchnout :-)

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.