Z pohledu pěstouna 8 - První setkání

V životě lidském je spousta nezapomenutelných okamžiků a první setkání s dětmi k nim bezesporu patří. Nezapomenu na něj ani, kdybych chtěla A občas bych i chtěla, to mi věřte!

Ke kojeneckému ústavu jsme dorazili v dopoledních hodinách. Náš, tenkrát desetiletý bio synek, svolil že pojede s námi. Při zpáteční cestě byla naplánovaná zastávka na kolonádě v Karlových Varech a jako správný milovník karlovarských oplatek chtěl být, z pochopitelných důvodů, při tom.

Pan ředitel byl velmi vstřícný, okamžitě se nás ujal a odvedl nás do své kanceláře. Těšila jsem se na další informace o našich dětech, ale nic nového jsme se nedozvěděli. Říďa nám v letu přečetl  tu samou dokumentaci jako úřednice v kanceláři a odvedl nás na oddělení, kde už o nás věděli. Stáli jsme v malé šatně, mezi bundami a bačkorami a napjatě očekávali, co bude dál. Dveře se otevřely a na prahu se objevili dva malí blonďatí - kluci s nechápavým výrazem v očích.

. "Kde je máma?" zeptal se ten starší  "Tady je maminka, přijela za vámi", odpověděla mu teta, a ukázala na mě. "Kde?" zeptal se znova a rozhlížel se na všechny strany. Teta se k nám naklonila a špitla na vysvětlenou. "Včera tu měli rodiče, ale my jsme děti připravili na to, že za nimi přijede maminka a tatínek."
Mysleli tím nás!

Mezitím jsme už všichni přešli do velké místnosti, která sloužila jako herna. Kromě našich kluků tam bylo dalších 5 dětí ve stejném věku. V herně nebylo přes hračky kam šlápnout. Usadili jsme se na malou rozkládací sedačku pod oknem a nechápavě zírali na ten chaos, který naše přítomnost rozpoutala.

Děti byly jak nezkrotný živel. Kroužily okolo nás na odrážedlech a snažily se vniknout do mého batohu, neprozřetelně odloženého na podlaze. Pochopila jsem celkem rychle. Z batožiny jsem vylovila kinder čokolády a začala je rychle strkat do natažených ručiček. Teta nic nenamítala a tak jsem rozdávala dokud nebyly zásoby zcela vyčerpané. To už teta ulovila tři děti a začala na ně navlékat tepláky a bundy.
 "Já vezmu zdravé děti na zahradu, aby jste měli klid na seznamování. Vaši kluci jsou nastydlí, tak že s nimi na procházku nemůžete", vykřikla tak, aby její slova nezanikla v řevu sedmi dětí.

Čokoláda mezi tím už bohužel došla. Přikývli jsme na souhlas, aniž bychom tušili, že ty nastydlé děti, co nemůžou na procházku, jsou celkem čtyři a zůstanou po celou dobu našeho seznamování s námi.

Teta a tři holčičky, odkráčely na zahradu a my zůstali v jámě lvové s pěti kluky.  Přesto, že se počet dětí snížil, hluk a aktivita zbylých jedinců vzrostla o 100%. Nastal ten správný čas na předvádění. Hračky nám svištěly okolo hlavy a děti skákaly po sedačce jako po trampolíně. Náš desetiletý syn jen tupě zíral, manžel nechápal a já jen doufala, že oba nevezmou do zaječích. Jakákoli snaha o zaujmutí dětí byla marná. Odlovila jsem staršího chlapečka z řádící smečky a vyzvala ho, aby mi ukázal nějakou stavebnici.

Doufala jsem, že ho na chvíli zabavím. Odhodil odrážedlo a rukou vymetl obsah regálu na zem. Kostky se rozsypaly po koberci.

." Posbíráme je." Vyzvala jsem ho mile. " Ne!" Odpověděl a zadupal. Začala jsem kostky sbírat sama, v naději, že se ke mě přidá. To jsem se ale pořádně spletla. Chvíli mě pozoroval, nejspíš testoval co všechno snesu a pak kopl do kyblíku zpola naplněného stavebnicí.

A sakra! Obávám se že naše sžívání nebude tak růžové jak jsem si ve svých naivních představách malovala, dochází mi po chvíli  a zoufale se snažím přejít k plánu B.

Musím mu ukázat, že ten kdo bude poslouchat, nejsem já ale on!

Přece mě nerozhodí tříletý kluk! Přecházím odhodlaně do velící pozice

"Teď to sebereš sám!" Zvedla jsem hlas a zakoulela očima.

Ale ten malý rošťák měl nejspíš stejný nápad. Odkopl, demonstrativně už prázdný kyblík, na druhou stranu pokoje a vítězoslavně se zakřenil.

Byla jsem na tahu. Teď nebo nikdy! Zatracený mrně!

Ostatní děti zbystřily pozornost.

Něco se děje! Konečně! Je fajn, když se něco děje!

Musím nějak zareagovat. Jenže jak? Co je, pro tento případ, vhodný plán B ?

" Jestli ty kostky nesebereš, nedám ti už žádnou čokoládu"  střílím od boku.
Proč mu to vůbec říkám? Stejně už žádnou nemám! Ale nic jiného mě v tu
chvíli nenapadlo. 

Reakce je okamžitá. Hysterický řev a prásknutí sebou o zem.

Ten kluk má ale výdrž!

Po chvíli se otevřely dveře a do místnosti vklouzla kudrnatá hlava naší
tety.

Konečně! Konečně je tady, blesklo mi hlavou a značně se mi ulevilo. Tu horší
část už máme, díky Bohu, za sebou.

Manžel stál jak zařezaný, tohle nečekal. Po pravdě, ani já ne. Tak hlavně,
že už je tetička naše zlatá zpátky.

"Dobrý? Všechno v pořádku?" Křikla teta do herny a aniž by čekala na
odpověď, opět zmizela.

No to snad ne!!!

" Není to v pořádku" snažil se protestovat manžel.

Pozdě! Zatím co uhýbal před letícím buldozérem, dveře se opět zavřely. 

Teta i její kudrnatá hlava byly v prachu.

Vzpomněla jsem si, že mám v baťohu ještě dvě balení ovocných karamelek,
připravených na zpáteční cestu autem.

KPZ - KRABIČKA POSLEDNÍ ZÁCHRANY!

Sotva jsem zachrastila pytlíkem, smečka se uklidnila a já si mohla kluky alespoň trochu prohlédnout. Byli to pěkní kluci. Blonďaté vlnité vlásky, oči hnědé s neposednými plamínky.

Konečně nadešel čas oběda. Přiznávám, že nikdy dřív jsem se na jídlo tak netěšila. Teta s dětmi se vrátila ze zahrady. Soucitně na nás pohlédla a oznámila nám, že si máme taky dojít někam na něco k snědku. Děti dostanou obídek a půjdou si odpočinout. Máme přijít kolem druhé hodiny.

Vyšli jsme ven, zmordovaní jak po dvanáctihodinové noční směně. Když jsme procházeli kolem našeho zaparkovaného auta, zachytila jsem manželův toužebný pohled. Jeho utkání nastoupit a odjet, bylo na první pohled zjevné. Syn neříkal vůbec nic. Já raději také ne. Mlčky jsme došli k nedaleké čínské restauraci a pojedli. Když manžel konečně promluvil, nedalo se přehlédnout že je plný pochybností. Zvládneme to? Co je jinak? Proč naše léty prověřené praktiky, úspěšně vyzkoušené na našich dětech, nefungují? Přece ty děti musíme něčím zaujmout!

Když jsme ve dvě hodiny dorazili zpět do Kojeneckého ústavu, bylo už všechno jinak. Čekaly na nás dvě pěkně oblečené děti, v příjemně zařízené návštěvní místnosti, se spoustou knížek. Kluci způsobně seděli u stolečku a prohlíželi si s tetou knížku. Tenhle obrázek jsme si měli vtisknout do paměti. Ne tu smršť, které jsme museli v dopoledních hodinách čelit. Na druhou stranu není čeho litovat, dostali jsme jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku jednoho běžného odpoledne v kojeneckém ústavu. I tato zkušenost nám v budoucnu měla být k užitku.

Křest ohněm jsme zvládli. Sice jsme ještě z daleka nebyli připraveni vstoupit do světa NRP, ale už jsme měli alespoň obstojně našlápnuto. Říká se, že co tě nezničí, to tě posílí a něco na tom nejspíš bude!

Další díly příběhu si můžete přečíst ZDE.