Z pohledu pěstouna 9 - Stali jsme se opět rodiči!

Další návštěva robátek byla naplánovaná za dva týdny. Pan ředitel nám oznámil, že není třeba příliš otálet. Kluci jsou zdraví, aktivní a na rodinu už čekají dost dlouho. V kojeneckém ústavu jsou déle než rok. Mladšímu bylo v době příchodu pouhých 7 měsíců a ten druhý je o rok starší. Bylo mu tedy 19 měsíců. Po celou dobu se čekalo na to, jestli si jejich rodiče upraví podmínky, aby si své synky mohli vzít zpět. Jak tomu většinou v podobných případech bývá, rodiče se o nápravu ani nepokusili. Proč taky? Život bez povinností a omezení obvykle těmto lidem vyhovuje. O jejich děti je postaráno a nikdo po nich nic nevymáhá.

Rodiče našich kluků to měli nastavené stejně. Kojenecký ústav, byl nedaleko, děti tam měli šikovně zazimované. Mohli za nimi kdykoli přijet a nebylo třeba vynakládat žádné finanční prostředky na obživu ani ošacení. Mohli se dál věnovat sami sobě a tomu co je uspokojovalo.

Nebyli ničím a nikým omezováni. Tato spokojenost ale obvykle končí v okamžiku, kdy se objeví možnost, že by mohly děti odejít do náhradní rodiny. Není to tak vždy, někteří rodiče, i přes své rodičovské selhání, myslí na zájem dětí a s pěstounskou péčí souhlasí. Většinou to tak ale není. Rodiče, jako by dostali strach, že děti, které mají pouze dočasně, jak sami sebe ujišťují, umístěné v ústavním zařízení, nadobro ztrácí.

Náhradní rodina, to je něco jiného než kojenecký ústav nebo dětský domov, kde jsou pouze zaměstnanci. V pěstounské rodině jsou už rodiče a děti to tak berou. Po čase přestávají o své biologické mamince snít a začnou žít život s tou náhradní. Pokud jde o děti malé, stává se to většinou  okamžitě. U dětí starších, to chvíli trvá, ale obvykle ne dlouho. To se biologickým rodičům nelíbí, nechtějí mít pocit, že o své děti přichází definitivně a že je může někdo nahradit.

Naši kluci se odchodu do své biologické rodiny nedočkali ani po roce a tak bylo rozhodnuto, že půjdou do pěstounské péče. Do adopce jít nemohli, protože mamka s taťkou za nimi občas na chvíli zašli, pěstounská péče byla jediným řešením jak zabránit tomu, aby nakonec vyrostli v dětském domově. A my byli ti, kdo je měl vrátit do běžného života bez ústavního režimu a řádu.

" Pokud nebudou, při další návštěvě,  problémy a podaří se vám kluky naložit do auta, můžete si je odvézt domů" říká nám říďa kojeňáku a mě je jasné, že žádné problémy nebudou.

Jak jsem kluky při minulé návštěvě poznala, rozhodně se nestydí ani nebojí. Prolustrovali nám batohy i kapsy, před ničím se nezastavili.  Sotva bych si dovedla představit situaci, kdy by stydlivě, se sklopeným zrakem, postávali v koutě a zdráhali se nastoupit do našeho krásného velikého auta. Tak to opravdu nehrozí. Budeme rádi, když se nám podaří je v klidu připoutat do autosedačky, natož aby v ní vydrželi několik hodin. V tom jediném jsem viděla problém.

Celé dva týdny jsme doma všechno chystali na příchod dvou indiánů a z mých původních plánů a představ o tom jak by měl vypadat dětský pokoj, nezbylo vůbec nic. Bylo mi úplně jasné, že všechny ty bezva klučičí hračky po našich synech, kterými jsem je chtěla zahrnou, by nedožily rána.  Zůstanou tedy prozatím pěkně tam kde jsou a my chlapečkům pořídíme něco méně křehkého.

Po pravdě, viděla bych to  na dřevěné plyšáky a betonové pastelky, protože tam
by byl, pro dostatečnou odolnost materiálu, předpoklad, že alespoň chvíli vydrží. Něco jsme nakoupili, něco dostali, ve výsledku byl pokoj stejně plný hraček.

Oblečení jsem kupovala ráda. Od doby kdy z batolecí velikosti vyrostl náš poslední syn uběhlo hodně času a  já se vždy ráda probírala regálem mini tepláčků, triček i ponožek. Nákup garderoby pro naše nové skřítky jsem si fakt užila. Nakonec jsem přihodila dvě úžasné teplákové soupravy, kšiltovky a dva krásné batůžky. Až kluci pojedou domů, bude jim to slušet.

Odhad jsem měla dobrý. Kluci se k nám hlásili jako ke starým známým a nejen oni. Všechny děti se kolem nás soustředily a zvědavě si nás prohlížely. Přišly akorát ze zahrady a teta je všechny usadila na nočníky. Šest dětí sedělo na šesti nočnících umístěných vedle sebe v jedné dlouhé řadě a různě se na nás šklebilo nebo pokřikovalo.

Vzpomínám si, že jsem nedokázala odtrhnout zrak od jedné malé tmavovlasé holčičky, nejspíš polorómské, ale prostě kouzelné. Když nad tím přemýšlím s odstupem několika let, myslím že tenkrát přeskočila nějaká jiskra, tohle dítě se dotklo mých mateřských citů a já bych  jí z toho nočníku nejradši odtrhla a přitiskla jí k sobě. Dost dlouho jsem měla oči jen pro ní a vlastně jsem ani nezaregistrovala, že mi
už pěkně dlouho teta před oči strká kluky za kterými jsme přijeli.

" Tak tady je máte, zbojníky! Už na vás čekají" říká a já konečně, ale jen nerada,  měním směr pohledu. Tmavovlasá holčička na malém nočníku mi mizí v nedohlednu a já odcházím s tetou a kluky do vedlejší místnosti, kde řešíme poslední formality před propuštěním.

" Teď je budete mít dva měsíce na dlouhodobé návštěvě" říká nám říďa kojeńáku a dodává na vysvětlenou. " Znamená to, že na ně nebudete dostávat žádné peníze. Budou vašimi hosty a všechny náklady budou ve vaší režii.

Můžete to samozřejmě odmítnout, ale jsou to zdraví bílí kluci a my máme v záloze další rodiče, kteří si je rádi hned odvezou" Tak a je to tady! Vlastně jsme dostali nůž na krk. Buď si vezmeme děti hned a nebudeme řešit, že zůstaneme nejen bez příspěvků na úhradu potřeb dětí, čímž je myšleno, mimo dalšího,  jídlo a oblečení, ale taky bez rodičáku, což je velký problém. Pokud nebudu moci chodit do práce a nebudu pobírat rodičák zůstaneme jen s jedním příjmem. Tak to přece ale být nemá.
Bylo to tak, jenže tenkrát jsem ještě netušila, že toto je výsadou pouze našeho kraje. V ostatních krajích pěstouni dostávají dávky pěstounské péče současně s přijetím dítěte. Vyhnou se tím vyčerpání malých finančních rezerv a  zadlužení, které zpravidla následuje.

My nechtěli riskovat, že by kluky dali do jiné rodiny a že bych si místo nich odvezla malou tmavovlasou princeznu, do které jsem se zamilovala, to jsem opravdu rychle vyhodila z hlavy. Tato část vyprávění může v někom vzbudit dojem, že je někde něco špatně když jsem se do kluků nezamilovala hned na první pohled, ale proč si lhát do vlastní kapsy? Ne, nezamilovala jsem se a má cesta ke skutečnému, znovu nabytému mateřství byla ještě hodně dlouhá. V tomhle se poručit nedá.

V průběhu celého prověřování jsem byla přesvědčena o tom, že to není nic těžkého. Dítě jako dítě a má touha po mateřství mě jistě podpoří v bezvýhradnému přijetí dětí, které se mi nenarodily. Bude to stejné jako když byly naše děti malé. Proč by nemělo? Byla jsem si jistá že je budu milovat stejně jako jsem milovala děti vlastní a že při mazlení s nimi budu cítit totéž co jsem cítila, když jsem objímala naše biologické dítě. Teď už jsem si tím tak jistá nebyla!

Odváželi jsme si domů dvě malé hezké děti, kterým jsme ale vůbec nerozuměli. Bohužel, ani sobě jsme nerozuměli! Už v první chvíli jsem cítila, že je něco jinak, ale nedokázala jsem to nijak pojmenovat. Asi jsem čekala, že se děti budou stydět, schovávat se za tetou kterou znají,  budu si je muset získávat, krok za krokem, usilovat o jejich přízeň, ale ve skutečnosti to tak nebylo.

Kluci byli jak uragán, který prolítne krajem a krom spouště po něm nezůstane nic. Je jim jedno která ruka je hladí nebo krmí. Je jim jedno na který klín se usadí. Hlavně že je všeho dost. Tenkrát jsem netušila, že za tím stojí citová plochost dětí, které nikdy neměly možnost navázat se na jednu pečující osobu. Lidi se kolem nich střídali a urvat si někoho alespoň na chvíli pro sebe, bylo téměř nemožné. Každý tu byl jen na chvíli, nebyl tedy důvod budovat hlubší vztah, nebylo na koho se vázat, na koho čekat, nebylo koho milovat.

Stali jsme se opět rodiči. Uvidíme jak moc to bude jiné.