Proč je dobré snažit se pochopit děti, které jsou nám svěřeny

V minulosti se často stávalo, že pěstouni často dostávali děti jak říkal Komenský "tabula rasa", jinými slovy jako nepopsanou tabuli a museli si s tím sami poradit. Jen výjimečně jim někdo řekl o historii dítěte, o rodině, ze které pochází a o tom, jaké má dítě problémy. Dnes je situace výrazně lepší, zájemci jsou seznamováni s obsahem spisu dítěte a je-li dítě přebíráno z přechodné pěstounské péče, mělo by dostat i KNIHU ŽIVOTA s fotografiemi a dalšími záznamy o tom, co dítě prožilo. O tom, jak proč je dobré svěřené děti pochopit pojednává tento článek.

Proč děti občas moc nejedí
Představte si situaci, že nově přijaté dítě nechce jíst oběd a dožaduje se sladké tyčinky nebo párků, jediného jídla, které má rádo. Kdekdo si možná řekne: "To snad není možné, jak je to dítě mlsné!" Jenomže, jak mu má chutnat svíčková, když od malička nejedlo nic jiného než párek, rohlíky a oplatky. Všimli jste, kde by mohlo být jádro problému? Když jsem kdysi jezdil do zahraničí do země bývalé SSSR, připadal jsem si velmi podobně, když jsem měl ochutnat výborné horké mléko s kroupy nebo skvělý čerstvý kvás z cisterny. Nakonec mi to zachutnalo, ale potřeboval jsem k tomu čas.

Proč je někdy problém dát dítě spát
Podobnou situací může být odchod do hajan. Když vám dítě usne oblečené, možná si řeknete: "To snad není možné, X krát jsem mu říkala, že si má vzít pyžamo, a ono stále neposlouchá!" Vezmeme-li však v úvahu, že svěřené dítě většinou neví, co to znamená pyžamo, nelze se divit, že si tu věc na sebe obléci nechce.

Proč svěřené děti často kradou

Někteří pěstouni si také stěžují, že jejich děti doma kradou, tu bonbóny, tu nějaké ty korunky, tu jídlo. Podle střediska náhradní rodinné péče až 85% dětí v pěstounské péči jakoby lže a krade. Ale uvědomme si, že dítě, které možná nikdy nic nemělo, kromě toho, co si samo vzalo, jedná tak jak jedná.

Otázka lhaní je dosud nevyřešená, respektive nevíme, proč svěřené děti často lžou a většinou nechtějí ani přiznat, že nemluvily pravdu. Řekl bych, že to není vždy výchovou z biorodiny, neboť se často jedná o děti z kojeneckých ústavů či dětských domovů. Na otázku, zda se jedná o nějaký typ deprivace, snad jednou odpoví odborníci. Ale je to fakt.

Někteří pěstouni občas žertují: "Věřím jí na takových 10-15%, že opravdu nemá úkol." Člověku přijde neuvěřitelné, proč svěřené dítě opakovaně lže, aby nemuselo vynakládat vzdělávací úsilí či nějakou domácí práci typu "vynes koš!". Situace se opakují a opakují, pozitivní motivace často nefungují, převládá tehdence k letargii a pasivitě, lidově řečeno, děti v pěstounské péči často volí cestu nejmenšího odporu.

V těchto případech nejspíše nepůjde dítě snadno převychovat, ale je třeba se radit s odborníky, pedagogem či psychologem.

Jak však výše uvedené příklady souvisí s tím, proč je dobré chápat přijaté dítě? Někteří pěstouni mají snahu udělat za minulostí tlustou tečku a dívat se jen vpřed. Tak proč tedy?

Rodinné terapie
Kdysi jsem byl na semináři, kde ukazovali jak pracují náhradní rodiče s dětmi v Kanadě. Hned po přijetí dochází na rodinné terapie, které si hradí ze svého. Je to tam normální a nikdo se tomu nediví. A přitom jde z drtivé většiny o osvojitele. Dělají to tam tak, že nahrávají rodinu na video, které následně analyzují. Rodina si povídá, děti si kreslí, společně pak všichni hrají hry. Psycholog pak dává doporučení, jak se ke kterému přijatému dítěti chovat.

Některé doprovázející organizace v našem kraji mají k dispozici také kvalifikovaného psychologa na rodinné terapie, ale přesto, že jde o věc velmi nákladnou a náhradní rodiče mohou hodně získat, zájem je minimální. Důvodem je mnohdy značný zápřah po přijetí dítěte jak v praktické rovině, tak i po stránce vyřizování formalit na úřadech a soudech. Jakmile se dítě v nové rodině adaptuje, pěstouni často ztrácí o rodinné terapie zájem, neboť se domnívají, že to není potřeba.

Jenomže, u malých dětí se často problém nepozná a věc se řeší, až když už to nejde zvládnout. Po mnoha letech přichází zklamání: "Proč mě dítě nemá rádo, proč na nás kašle, proč tíhne k té partě vejrostků, proč je tak promiskuitní, proč nechodí do školy, proč?" V tomto ohledu platí pořekadlo: "Pozdě bycha hodit!" A co je to ten bych se často zjišťuje příliš pozdě.

Rekatulace k pochopení dítěte:
Pochopení přijatého dítěte se vyplácí téměř vždy a investované prostředky za dojíždění do poradny, vlastní čas a úsilí, se většinou bohatě vrátí.

Diagnostika dětí v pěstounské péči
Od 60. let minulého století se diskutuje o návrhu Prof. Matějčka o povinné diagnostice dětí v ústavních zařízeních. Jedna část odborníků by to přivítala. Tvrdí, že noví rodiče mají o dítěti vědět, co nejvíce, než si ho vezmou. Tento názor zastává i naše organizace.

Zažili jsme situaci, kdy pěstounce nikdo neřekl, že děti mají alergii, což se zjistilo až při obsypání pupínky. Jindy se adoptivní matka nemile překvapila, že miminko bude mentálně postižené. Pěstouni se také mnohdy diví, že dostali autistu, apod.

Jiná část odborníků nechce děti traumatizovat zbytečnými vyšetřeními a tvrdí, že se děti stejně dokonale diagnostikovat nedají, tedy že se stejně nedá všechno zjistit předem. Pravdou je, že diagnostika může dítě znevýhodnit, tzn. že ho pak nikdo nebude chtít. Oba přístupy jsou legitimní.

Jak je to s diagnostikou v praxi
Ve skutečnosti se diagnostika provádí, ale horší je to s přístupem k informacím. Podle zákona o ochraně osobních údajů je to opravdu složité a noví pěstouni brzy poznají, že to ani jednoduché ani poté, co již mají děti v péči. Právo na informace má ze zákona opatrovník, nejčastěji OSPOD a biorodiče. Proto se často stává, že se pěstoun obrátí s problémem například na Pedagogicko psychologickou poradnu, ta dítě vyšetří a zpráva jde pouze do školy. Rozumný psycholog či pedagog osoby pečují alespoň ústně seznámí, ale najdou se i takoví, kteří výsledky skutečně tají. Obdobně to chodí v některých zdravotnických zařízeních.

Proto se domníváme, že je dobré vybrat si doprovázející organizaci, která disponuje vlastním poradenským psychologem či pedagogem.

Diagnostika z vlastních sil
Různé poznávací techniky v rámci doprovázení často budí krátkodobé nadšení a i my si myslíme, že pracovat s dětmi se vždy vyplácí a pokud to dělá pěstounům i jejich dětem radost a baví je to, proč ne. Když to pomáhá. Ale dokonce i naše psycholožka varuje, že jde jen o techniky pomocné. Náhradní rodiče nejsou terapeuti a často nemají potřebné zkušenosti ani vzdělání. Pokud si doma sestavujete rodinné mapy, rodokmeny, traumatickou hlavu či společně tvoříte knihu života nezapomínejte, že dítě umí správně diagnostikovat jen odborník!!!

Diagnostika ze strany sociálních pracovnic či učitelek
Mnohé pracovnice věnující se dětem v náhradní rodinné péči mají různé kurzy či školení na poznávací techniky a je to správně. Často díky zkušenostem z jiných rodin dobře poradí a ke spolupráci s odborníky své klienty vedou.

Občas však slýcháme stížností pěstounů, např. na učitelku, která nechala dítě namalovat obrázek rodiny, na kterém chyběl tatínek a během minuty usoudila, že otec nefunguje. Jindy se dítě před sociální pracovnicí ztotožnilo s pohádkovou postavou karkulky, zatímco maminka nehrála maminku, nýbrž vlka. K vánocům by dítě nejraději dalo pod stromeček jedovatého hada, apod.

Lze z toho zkratkovitě něco usuzovat? Samozřejmě, že většinou nelze. Daná technika spíše jen upozorní na něco, nelze však vycházet jen z ní. Dítě může posoudit jen odborník. Jedna psychiatrička už bere tyto příhody s humorem a odůvodněním: "Děti jsou prostě takové." A vskutku. Had je přece bezva dárek, není-liž pravda. Darovaný had přece nemusí nutně znamenat něco špatného.

Můžeme být se svěřenými dětmi kamarádi
Vřele nedoporučujeme to s kamarádstvím přehánět. Tímto způsobem můžeme přijaté děti snadno špatně pochopit. Přijímáte-li starší dítě, často to nabádá ho přijímat ne jen jako rodič, ale jako kamarád/ka. Občas to funguje, neboť není výjimkou, že svěřené dítě žádné kamarády nemá a neuškodí, když s ním nový rodič trošku dovádí, důvěrně s ním hovoří, jde si společně zasportovat. Ovšem má to i svá skrytá nebezpečí. Mnozí psychologové doporučují, že rodič se má chovat jako rodič a nestavět se do jiné role. Liberální přístup se pak může vymstít v době dospívání.

Dají se překonat GENy
Geny se bohužel překonat nedají. Jestli je jednou dítě takové nebo makové, například agresivní nebo promiskuitní, tak s tím nic moc neuděláme. Kladné vlastnosti se dají trochu umocnit a záporné utlumit. Dítě se většinou nezmění, může se změnit jen náš přístup k němu, a proto je dobré se snažit přijaté dítě pochopit.

Možná znáte často kritizovanou metodu pevného obětí. Když si odmyslíme to fyzické nechtěné objímání, určitě se vyplatí milovat přijaté dítě, ať udělalo, co udělalo a ať je, jaké je a za každých okolností. Láska k dětem dělá opravdu zázraky, tu žádný ústav nemůže plně nahradit. Toto je jedna z největších deviz pěstounství.

Ostatně, ono vám často ani nic jiného nezbude, než se se vším smířit a přeze všechno mít nové dítě rád. Pěstounské děti bývají ve skutečnosti pěstounům za jejich lásku vděčné, ale často to neumí dávat najevo, což nám nevadí, protože nečekáme na to, že nám to všechno jednou dítě vrátí. Pomáháme přeci nezištně a bez podmínek.

Jak pochopit svěřené romské děti
Jako všechny ostatní. Není naším úkolem vychovávat děti tak, jak to dělá národnostní menšina, abychom nepotlačili u dítěte jeho tradice a zvyky. Určitě je dobré přihlásit se na nějaké vzdělávání s romologem a snažit se pochopit mentalitu dítěte, ale pravidla vaší rodiny jsou vaše pravidla a u vás to chodí jak to chodí, což dítě musí respektovat.

V období dospívání se často stává, že děti jiného etnika se začnou kamarádit s příslušníky tohoto etnika a pěstouni se pak dítěti odcizují jako ti druzí, co nejsme my. Dítě se najednou začne cítit jako mezi svými, kteří ho mají rádi, protože je jedním z nich. Situaci lze řešit s psychologem.

Lze zabránit přehnanému zaláskování dívek v pěstounské péči
Domníváme se, že to prostě nelze. Zejména věřící rodiny se se skutečností mohou těžce vyrovnávat, zvláště hrozí-li ostuda, těhotenství či odchod k problematickému partnerovi v době nezletilosti. Pro přijatou dívku, často i od přírody vnadnou, bývá často velice důležité, že ji někdo podle jejího názoru opravdu miluje a kvůli tomu je obvykle ochotna zahodit minulost, školu, pěstouny i sourozence a je-li jí více než 18 let, klidně se vzdá i dávek na potřeby dítěte v pěstounské péči.

V tomto případě radíme zachovávat klid a snažit se přijatou dceru chápat a ubezpečovat ji v tom, že stále má bezpečné zázemí domova, kde ji čeká otevřená náruč a odpuštění. Vzdor může časem odeznít a vztahy se po rozpadu milostného vztahu mnohdy vrací do normálu.

Pokud je však dcera ještě nezletilá a nerespektuje-li například noční návrat domů, je možné požádat o pomoc doprovázející organizaci, OSPOD nebo dokonce i Policii ČR. Podle zákona musí děti poslouchat rodiče a vy máte právo ji určité aktivity zakázat. Jsou i věci, které chápat nemusíme.

Závěr:
Tento článek je velmi stručný. Jedná se jen o nástin problematiky a nemá za cíl dávat návod pěstounům nebo radit jak na to. Je to jen podnět k zamyšlení a k diskuzi na téma: "Proč je dobré chápat své svěřené dítě." Uvítáme komentáře pod článkem.