Jak se stát pěstounkou na přechodnou dobu

V září 2012 jsem byla bez práce a hledala něco , kde bych mohla využít své pečovatelské vlohy. Možná to byla náhoda, možná osud, že jsem si všimla kampaně J&T bank. Do té doby jsem nevěděla o možnosti této péče a o nějaké novele vůbec nic. Začala jsem hledat informace na internetu a po pár týdnech zavolala na infolinku, kde mi doporučili organizaci Sdružení pěstounských rodin v Brně. Sjednala jsem si schůzku někdy koncem října. Nebyla jsem si jistá, jestli splním podmínky a jestli na to vůbec mám. S pracovnicí ze sdružení jsme to probírali asi hodinu a ujistila mě, ať si určitě žádost podám. V prosinci jsem si zašla na OSPOD v Ivančicích a vyzvedla formuláře. Manželovi jsem to řekla až po vánocích a byl tím nadšen. Takovou pozitivní reakci jsem nečekala. Už jsme ve věku, kdy bychom mohli mít vnoučata, mě bylo 39 a manželovi 48. Náš syn je dospělý, ještě studuje VŠ, ale jednou nohou už je z domu, takže proti mému rozhodnutí nic nenamítal. Bydlíme v malém městě v RD, který je prostorný, k tomu patří velká zahrada.

Začátkem ledna 2013 jsme vyplnili formuláře, obstarali zdravotní hodnocení, a další dokumenty, o kterých nám řekla sociální pracovnice OSPODu a všechno jsme jí předali, domluvili se na její návštěvě u nás,aby mohla zhodnotit prostředí a ještě doplnit vyjádření, které velmi brzy poslala na krajský OSPOD. To byla ta rychlá část.

Pak jsme čekali až do března, kdy nás kraj vyzval k prvnímu psychologickému pohovoru.
Pan psycholog už tak příjemný nebyl.Chápu, že nás musel dokonale prověřit a navíc nesoudím lidi na první dojem, ale odjížděli jsme se smíšenými pocity. Tak jsem čekala, co bude dál, v květnu jsem zavolala na kraj, jestli na nás nezapomněli. Bylo mi řečeno, že se přípravný kurz teprve chystá, že už jeden je, dělá ho Trialog, ale já tam bydlištěm nespadám. Další organizací, která má dělat přípravné kurzy, je Sdružení pěstounských rodin, ale ještě se řeší nějaké právní záležitosti, tak až po prázdninách. Až když začal další kurz v září, tak jsem se dozvěděla, že jsme mohli být už na tom, který byl v květnu. Dělal ho Trialog a nebyl plně obsazen.

Na přípravném kurzu jsme se dozvěděli hodně informací, ale teorie je jiná než praxe a nikdo vás na problémy nepřipraví. V rámci kurzu jsme měli prohlídku Dětského centra rodinného typu v Brně. Nová budova, moderně vybavená, ale stejně to působilo dojmem ústavu. Více postýlek pro miminka v prosklených pokojích, bytečky pro větší děti, kde jsou v noci sami a „tety“ je chodí kontrolovat z kanceláře. Přesto, že se pracovnice snaží sebevíc, lépe znějící název ústavu nic neřeší.

Na kurzu nás bylo 10 párů, všichni jsme ho zdárně dokončily. Cítila jsem se mezi těmi několikanásobnými rodiči jako břídil, když mám jen jedno dítě, byť dobře vychované. Že jsem pomáhala s dětmi svých příbuzných a známých, to je asi málo. Stejně si nedovedu představit, že bych péči o jiné dítě, které má různé problémy spojila s péčí vlastního potomka předškolního věku. Myslím si, že bych se nemohla plně věnovat přijatému dítěti a zároveň i vlastnímu. Dá se to zvládnout, když máte blízko babičku, tetičku nebo hodnou sousedku, ale jak výchova vlastního potomka, tak pěstounská péče o malé dítě je přece moje zodpovědnost, nemůžu to přenechat jiným.

Kurz skončil v polovině října a do 14 dní jsme ještě měli individuální pohovor v Trialogu. Bylo nám řečeno, že nevidí jediný problém, proč bychom nemohli „projít“. Byl už konec listopadu a zase se nic nedělo, tak jsem volala na kraj, kde to vázne. Bohužel z Trialogu hodnocení nás všech posílali na kraj najednou a čekalo se na pohovor posledního páru. Naděje, že budeme mít „pod stromečkem“ mrňouska, se rozplynula.

Koncem ledna 2014 jsme byli pozvaní na psychologické testy. Něco se vyplňovalo na počítači, něco na papíře. Některé otázky jsme nechápali a nepochopili ani dodnes, ale těžkou hlavu jsme si nedělali. Poslední psychologický pohovor byl v březnu a to už bylo jen formou diskuze s panem psychologem, který už byl příjemnější. Dozvěděli jsme se, že jsme oba silně nezávislí a já navíc nemám potřebu se příliš fixovat na rodinu, i tak jsem se vešla do tabulek. Je zajímavé, co se všechno o sobě nedozvíte. Náš společný život je prý zajímavý materiál pro studium psychologie na VŠ. Jak tak dva rozdílní lidé můžou spolu být už 21 let a pořád jim to klape.Opět nám bylo sděleno, že jsme vhodnými uchazeči pro přechodnou pěstounskou péči. Konečně po 16ti měsících přišlo v květnu rozhodnutí, že jsem zařazená do evidence přechodných pěstounů. Manžel o zařazení nestál, má vlastní práci jako drobný podnikatel a i když mi bude pomáhat, tak někdo musí vydělávat, protože jen dávky státu nepokryjí to, co chceme dětem dát.

Pro ty, kdo přemýšlejí o pěstounské péči: nenechte se otrávit některými úředníky a lidmi, kteří si myslí, že je to o penězích. Mě známí říkali, proč si nepořídím vlastní dítě, když ho chci. Jenže tahle činnost je o něčem jiném. Ano, staráte se o cizí dítě stejně jako o vlastní, ale je s tím spojena řada administrativních i jiných povinností, které v běžném životě neřešíte. Buďte trpěliví i když se vám bude zdát, že to dlouho trvá. Dnes je to možná rychlejší a taky záleží z jakého jste kraje. A jestli máte otevřené srdce, dostatek prostoru doma a jste finančně na tom dobře, jděte do toho. Jen nemějte tyhle dětičky za „chudinky“. Za prvé oni sami to tak necítí a za druhé je na nás, abychom jejich začátek života zpříjemnili a nastartovali tak jejich lepší budoucnost. Počítejte s tím, že se vám život radikálně změní, ale stojí to zato vidět spokojené usměvavé dítě, které má celý život ještě před sebou.

Další díl příběhu profi pěstounky naleznete ZDE.

Další příběhy náhradních rodin si můžete přečíst ZDE.